Straší Havel Havanu?

17-01-2001

Nad česko-kubánskými vztahy, které jsou už přes deset let na bodu mrazu, se zamýšlí Zdeněk Vališ.

Na návrh České republiky a Polska schválila loni v dubnu komise OSN rezoluci kritizující porušování lidských práv na Kubě. Hned nato ukázněně protestovalo před českým zastupitelským úřadem v Havaně sto tisíc Kubánců proti rejdům českých diplomatů. A kubánská televize zároveň odvysílala za účasti Fidela Castra pětihodinovou besedu, na níž byla Česká republika mimo jiné obviněna z podpory vnitřní kontrarevoluce a Václav Havel označen za intelektuálně průměrného lokaje Spojených států.

Praha vyslovila nad počínáním Havany údiv a politování. Některé výroky českých představitelů ovšem mohly být považovány za hodně nediplomatické. Premiér Miloš Zeman třeba řekl, že má pana Castra stejně rád jako Pinocheta. Mluvčí ministerstva zahraničí zase vyjádřil přesvědčení, že naše zkušenosti z demokratizace politického systému mohou být inspirací k hledání vhodného modelu pro Kubu. Taková vyhlášení znějí poněkud fanfarónsky. Tento druh zkušenosti si raději ponechme pro naše vlastní poučení.

Polemizovat by se dalo i s výroky, že reakce Havany pramení z nepochopení rezoluce. Vždyť smysl rezoluce je zcela jasný. Nikdo nepopírá, že v úrovni zdravotnictví převyšuje Kuba o několik tříd většinu latinskoamerických zemí. Nikdo nepochybuje o tom, že Kuba je snad jedinou zemí tzv. třetího světa, kde bylo dosaženo plné gramotnosti.

Jenže co naplat, na Kubě jsou neoddiskutovatelně porušována lidská práva. A na tento fakt rezoluce upozornila. Pro kubánský režim musí být hodně nepříjemné, že jejími autory jsou dvě země, které byly v rámci sovětského bloku po tři desetiletí jeho bezvýhradnými spojenci. Očividně zvláštní je ale jedna věc. Havana vždy hovoří jen o české rezoluci. Před polským úřadem v Havaně se žádná demonstrace "rozhořčeného lidu" nikdy nekonala a ani kubánská média polskou účast na rezoluci nepřipomínala. O motivech Havany se v této souvislosti dá spekulovat. Lákavé vysvětlení nabízí stará pravda, že totiž zhrzená láska se často mění ve vášnivou nenávist. Československo mělo na Kubě v prvních letech po vítězství Fidela Castra svým způsobem privilegované postavení. Už v roce 1960 prolomily Československé aerolinie izolaci Kuby směrem do Evropy, sovětský Aeroflot přišel až o rok později. Československé zbraně zachránily v roce 1961 nový režim při invazi kubánských emigrantů na Playa Girón, i když, pravda, leccos tehdy také zbabrala americká CIA. Československé lodě pak spolu se sovětskými prorážely při tzv. Karibské krizi americkou námořní blokádu ostrova. A konečně Československo po tři desetiletí oficiálně zastupovalo zájmy Kuby ve Spojených státech.

Hodně Kubánců vždy cítilo k Československu zvláštní sympatie, větší než k Sovětskému svazu. Ten sice držel Kubu nad vodou ekonomicky a vojensky, ale na druhé straně šlo přece jen o arogantní velmoc. Pocit zhrzenosti ale možná nebude tím hlavním motivem různých antičeských kampaní a provokací, k nimž došlo v uplynulých deseti letech. Je až s podivem, s jakou na první pohled iracionální nenávistí útočí kubánští politici a média na Václava Havla. Nabízí se jediné vysvětlení. Český prezident coby světově uznávaný obránce lidských práv asi skutečně představuje pro kubánský režim nějaké reálné nebezpečí.

17-01-2001