Šumava - rok poté

Před rokem vrcholil touto dobou protest několika desítek ekologických aktivistů proti kácení kůrovcem napadených stromů v přísně chráněné přírodní rezervaci na Šumavě. Ve sporu mezi ekologickými organizacemi a vedením Národního parku měla obě strany své zastánce i odpůrce v odborné i laické veřejnosti. Ani po roce, jak uvádí Zdeněk Vališ, ale není jasné, kdo měl pravdu.

Podle jedněch je posláním národních parků zjistit, zda se les dokáže s kůrovcem vypořádat sám. Druzí tvrdí, že razantní zásah proti škůdci je jedinou možností, jak odvrátit rozpad celého ekosystému, při němž by Šumavu nejspíše postihl stejný osud jako Krušné hory. Je tedy otázkou, zda si můžeme dovolit tak riskantní experiment, jakým by bylo pouze sledování souboje lesů s kůrovcem. Aby byly zachovány nejcennější části národního parku, je nutné v nich něco obětovat.

Jako studená sprcha muselo nakonec na odpůrce zásahu do přírody zapůsobit rozhodnutí Ministra životního prostředí Miloše Kužvarta povolit kácení napadených stromů i v přísně chráněné zóně. V části Národního parku ale blokáda ekologických aktivistů nakonec stejně zabránila asanaci.

A jaká je situace dnes? Ekologové tvrdí, že čas jim dal za pravdu, protože výskyt kůrovce se letos v parku rapidně snížil. Ministerstvo životního prostředí a správa parku s tím souhlasí, ale ihned dodávají, že je to nepochybně důsledkem úspěšné asanace v loňském roce. Naopak tam, kde kvůli blokádě aktivistů nebylo možné zasáhnout, se prý kůrovec šíří dál do okolí. Kdo má tedy pravdu? V šumavské kauze zřejmě nelze takto otázku položit. Argumenty přívrženců lidského zásahu do přírody jsou pádné. Jenže rovněž argumenty odpůrců mají svou logiku.

Ponechme stranou postoje laických ekologů, do kterých se nepromítají fundované systémové vědomosti, ale spíše dojmy a city. V každém případě bude po zásahu na mnoha místech narušeno místní mikroklima a pozměněn charakter biotopů. Na druhé straně původní ekosystém, který se na Šumavě vytvářel po tisíciletí, už dávno téměř nikde neexistuje. Naprostá většina Šumavy prostě skutečnou přírodou není. Je to člověkem uměle vytvořené stejnověké smrkové pole, založené kdysi schwarzenberskými lesníky s cílem vytvořit co nejvíce dřevní hmoty pro následné zpracování. Argument, že kůrovec je přirozenou součástí ekosystému, stejně jako smrk, je jistě korektní. Také člověk je ovšem živočišným druhem patřícím do přírody. Otázkou je, zda tedy má bloudit po erozí zničených kopcích mezi kostrami mrtvých stromů a čekat nějakých sto let, až vyroste nový les, podobný tomu dnešnímu, ale s jiným mikroklimatem a jiným charakterem biotypů.

Do trvajícího sporu ale, jak se zdá, vstupuje nový fenomén. Lesní odborníci se začínají shodovat v názoru, že obrovskou líhní kůrovce zůstal německý Národní park Bavorský les. Bývalý bavorský ministr zemědělství a lesů kdysi prohlásil, že Bavorsko je tak bohatý stát, že si část lesů může nechat pokusně zničit. A podle odborníků představuje ohnisko nákazy na německé straně stálé nebezpečí i pro českou Šumavu.