Úděl umělců

23-01-2001

Během obou lednových demonstrací na podporu vzbouřených redaktorů České televize sklidili vždy na Václavském náměstí v Praze největší aplaus populární osobnosti kultury. Vyjadřovat se k politice, jak uvádí Zdeněk Vališ, zůstává zkrátka stále údělem českého umělce.

"My komedianti máme čuch, když se hraje falešně", pronesla za obrovského jásotu populární herečka Jiřina Bohdalová. Vystupující umělci měli vůbec daleko větší úspěch než třeba lidé z iniciativy Česká televize - věc veřejná, kteří obě demonstrace svolávali a organizovali. A když se třeba jeden ekologický aktivista pokoušel přemluvit shromážděný dav, aby se na věci díval poněkud střízlivěji, lidé neskrývali svou zlost a aktivistu téměř vypískali. Do dobré nálady je ale opět vrátil písničkář Ivan Hlas, jehož oprášený hit Táhněte do háje se stal v uplynulých dnech jakousi hymnou rebelantů a protestujících. K politice se v českých zemích tradičně vyjadřuje řada umělců. Lze je ale rozdělit zhruba do dvou profesních táborů. Ten první reprezentují spisovatelé, které Češi staví do role národních tribunů už od 19. století. Tuto zvláštní roli "svědomí národa" jako by v novodobém českém národě zakódoval už způsob jeho zrodu. Vymezení národa na jazykovém základě přisuzovalo spisovatelům coby kodifikátorům jazyka v devatenáctém století důležitou úlohu. Od mistrů pera pak společnost automaticky očekávala formulování vlastních přání, zejména v těžkých časech. V éře komunismu se všechny společenské a politické oblevy spojovaly se jmény literátů. To, jak koncem šedesátých let suplovala literatura politickou opozici, ukazuje například nepřirozeně vysoký náklad Literárních novin, jež se místo literatury čím dál více věnovaly společenské publicistice. V letech tzv. normalizace se pak prakticky všichni renomovaní čeští spisovatelé ocitli v opozici proti režimu. Po listopadu kupodivu, až na Václava Havla, není jejich hlas moc slyšet. Občas sepíší manifest spíše obecného rázu, jako například v roce 1992, kdy patnáct známých spisovatelů vydalo prohlášení Úleva z rozhodnutí, jímž reagovali na rýsující se rozpad federace. Pouze začátkem roku 1999 iniciovali spisovatelé vznik petice na podporu prezidenta Václava Havla. Druhý umělecký tábor naproti tomu reprezentuje zjednodušeně řečeno oblast tzv. široké zábavy. Většina jeho protagonistů, s několika málo výjimkami jako byli herci Vlasta Chramostová a Pavel Landovský či zpěvačka Marta Kubišová, se v době normalizace buď odpolitizovala, nebo se v různé míře přímo podílela na režimní propagandě. V opozici pak působili především umělci tzv. okrajových žánrů. Populární herci a zpěváci se začali ozývat teprve na sklonku komunistické éry. Po pravdě řečeno, angažmá populárních umělců mělo větší šanci oslovit veřejnost než drtivá většina disidentů, jejichž tváře veřejnost vesměs neznala. Někteří z nich vklouzli přímo do politiky. A bez hojné účasti umělců zábavního průmyslu se neobešla také žádná polistopadová volební kampaň. Sami herci, zpěváci, ale i známí moderátoři a různí baviči se přitom rychle vžili do role mentorů demokracie. Některým lidem už to ale začíná vadit a kladou otázku: Proč by dnes, kdy Česko už neutlačuje ani Vídeň, ani Berlín, ani Moskva, kdy v českých zemích funguje normální demokracie, měli mít umělci privilegovaný hlas v politické diskusi? Jedno vysvětlení nabízí psycholog Karel Humhal. Podle něj přežívá v Česku historický mýtus, že umělci budou mluvit za národ a oni na něj samozřejmě rádi slyší.

23-01-2001