Čeští loutkáři za války: světélkující Skupa, útěk Matěje Kopeckého i renesance kočovných loutkářů

01-05-2015

Umění, loutky, válka, dobrodružné útěky z vězení, archivní vzpomínky na slavné loutkáře. Jak jde tohle všechno dohromady? Zavzpomínáme na válečné období poněkud netradičně, prostřednictvím loutek. Loutková divadla, kterých si cenzoři příliš nevšímali, totiž často nastavovala zrcadlo své době. A tuhle etapu dějin zmapovalo Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi, které ukazuje, jak vypadalo loutkářství v době nacistické okupace.

Kateřina Valíková, foto: Zdeňka KuchyňováKateřina Valíková, foto: Zdeňka Kuchyňová Mračna se nad Evropou začala stahovat už od poloviny 30. let. Mnichovský diktát, zánik první republiky, nacistická okupace a druhá světová válka. Na všechny tyhle otřesy reagovali i čeští loutkáři, uvedla kurátorka expozice Kateřina Valíková:

"Těch loutkoherců je samozřejmě více, ale asi nejznámější je Josef Skupa a jeho Plzeňské loutkové divadlo, které proslulo svými odbojnými hrami. Měl zkušenosti už s hraním za první světové války, kdy pomáhal pochovávat habsburskou monarchii svým revolučním Kašpárkem. Za druhé světové války taky produkoval odbojné hry, kdy za pomocí alegorií a jinotajů nastavoval zrcadlo okupantům a režimu."

Josef Skupa s loutkami Spejbla a Hurvínka, foto z expozice: Zdeňka KuchyňováJosef Skupa s loutkami Spejbla a Hurvínka, foto z expozice: Zdeňka Kuchyňová Které hry to byly?

"Asi nejznámější byla ta první z roku 1939 a to byla hra Kolotoč o třech poschodích. Hlavní roli tu hrála paní Drbálková. Byla to domovnice, která si chtěla uzurpovat co nejvíce prostoru pro sebe. Dokonce měla zálusk i na byt Spejbla a Hurvínka. Diváci v postavě paní Drbálkové mohli rozeznávat parodii na Hitlera a jeho mocenskou rozpínavou politiku."

Loutku paní Drbálkové vytvořil Skupův spolupracovník Jan Vavřík - Rýz. Zajímavé je, že původně stvořil paní Drbálkovou jako rozhlasovou postavičku, která jako pavlačová drbna jedovatým jazykem komentovala aktuální dění.

Vzhledem k činnosti divadla bylo jen otázkou času, kdy proti němu zasáhnou správní a policejní úřady. Stalo se tak 18. ledna 1944, kdy gestapo Skupu s odůvodněním, že prostřednictvím svých loutkových představení šíří mezi obyvatelstvem nepřátelskou propagandu vůči Říši, zatklo a vsadilo do vězení.

Zdroj: archiv Muzea loutkářských kultur v ChrudimiZdroj: archiv Muzea loutkářských kultur v Chrudimi Stejný osud potkal i loutky Spejbla a Hurvínka. Ty gestapo při domovní prohlídce zabavilo a uvěznilo v trezoru až do konce války.

Podle tajné zprávy pražského ústředí SS, lze ve výjevu, v němž vystupuje Hurvínek v roli zázračného dítěte, spatřovat přímý výsměch Vůdci. Ve zprávě se také píše: "Benešovi přívrženci nadšením přímo třeštili... taková představení zničí více, nežli lze vybudovat za celý rok práce na výchově českých lidí k říšskému smýšlení."

Drážďany po bombardování, foto: Bundesarchiv, snímek 183-Z0309-310 / G. Beyer / CC-BY-SA 3.0Drážďany po bombardování, foto: Bundesarchiv, snímek 183-Z0309-310 / G. Beyer / CC-BY-SA 3.0 Josef Skupa však ve vězení na konec války nečekal. Podařilo se mu uprchnout.

"Při bombardování Drážďan bylo bombardováno i vězení, kde byl uvězněn. Při tom bombardování se mu podařilo ještě s pár vězni utéct. Na parníku se přepravil po Labi až do Ústí nad Labem. Pak se dostal do Prahy a odtud do Plzně. Takže dva dny na to, v únoru 1945 už byl v Plzni."


Rozhlasový archiv ukrývá vzpomínky Skupových spolupracovníků

Hurvínek se Spejblem, foto: archiv Divadla Spejbla a HurvínkaHurvínek se Spejblem, foto: archiv Divadla Spejbla a Hurvínka Skupovy loutky mluvily i v rozhlase. Poprvé už v roce 1927. A v rozhlasovém archivu se dochoval i pořad A léta běží... Na vznik loutky Spejbla v něm vzpomíná Skupova švagrová Bohumila Světlíková.

"Spejbl vznikl tak, že rodiče jistého Karla Šlajse měli statek a čeledína, kterému starý pan Šlajs říkal: ty Spejble jeden. Tak vznikla figurka, kterou nakreslil Skupa a vyřezal ji Karel Nosek. Skupa byl moc hodný člověk a milosrdný ke všem lidem."

Na pásku v rozhlasovém archivu je uložena i vzpomínka doktora Lubora Zahrádky. Ten loutku Spejbla vodil. Se Skupou strávil sedm let, z toho první čtyři roky během druhé světové války. Tehdy Němci zavřeli vysoké školy.

Pomník v Chrástu u Plzně připomínající slavnou Skupovu loutku, foto: Mr.JaroCZ, Wikimedia CC BY-SA 3.0Pomník v Chrástu u Plzně připomínající slavnou Skupovu loutku, foto: Mr.JaroCZ, Wikimedia CC BY-SA 3.0 "Byl jsem tehdy ve třetím semestru medicíny a tak jsem musel rychle hledat nějaké zaměstnání. Vystřídal jsem těch profesí několik a pak jsem přišel na to, že bych to mohl zkusit se Skupou. Byl jsem neznámý amatérek, dvacetiletý zelenáč. Odvážil jsem se tehdy napsat, a nabídnout své služby tak renomovanému umělci. Skupa mi napsal: 'milý pane, částečně z prázdninové lenosti, ale také neomluvitelného lajdáctví dostávám se k odpovědi až nyní. Loutkoherce potřebuji, ale na žádný pád, máte-li nějaké jisté místo, neopouštějte ho proti krajně nejisté existenci u mně. Sem do Chrástu za mnou jezdit nemusíte, co umíte, ukážete na zájezdu, proto přijeďte za námi rovnou na naši prvou štaci podzimního zájezdu do Rakovníka a tam se vočucháme. Srdečně Váš Skupa.' A tak se začalo moje sedmileté působení ve Skupově loutkovém divadélku, které trvalo až do Skupova zatčení v roce 1944 a po válce až do roku 1948, kdy jsem promoval a divadélko opustil. Tehdy se soubor nedělil na herce a techniku. Všichni kromě manželů Skupových a několika starších členů divadlo z auta vynášeli do sálu a také je stavěli. Práce byla perfektně rozdělená, vše mělo svoje místo, každý věděl, co, kde, kdy a jak v pravý okamžik vzít do ruky. Turné bývávalo nejméně třítýdenní, ale hrávalo se i šest týdnů. Hrávalo se obyčejně denně na jiném místě dvě představení. Premiéry byly připravovány ve Skupově domě v Žitné ulici v Plzni, ale později výhradně v chrástecké Spejblovně. Při chrásteckých přípravách se pracovalo do noci. Ve dne jsme spíše podléhali takové letní únavě, ale zato v noci aktivita našeho šéfa sílila. Sršel nápady, žertoval někdy i nevázaně. Jednou, abychom to nevěděli, se pomazal světélkujícími barvami. My byli zabráni do práce, najednou Spejblovna zhasla. Před námi se začala kroutit, svíjet a tančit fluoreskující postava, ve které jsme poznali našeho šéfa. V Chrástu pobývali Skupovi nejraději, ale oběma se stal osudným. 18. ledna 1944 byl zde Skupa gestapem zatčen a pro spoluúčast na chrástecké odbojové činnosti odsouzen v Drážďanech k pěti letům káznice. Dne 10. června 1970 právě v době konání 4. festivalu profesionálních loutkových divadel nazvaných na počest Skupy Skupova Plzeň náhle zde na mozkovou mrtvici paní Skupová zemřela. Ale to už bylo více než 20 let po tom, co jsem se Skupou sehrál svoje poslední představení, které řízením osudu připadlo na 30. listopadu 1948 do městského divadla v Písku, kde mě Skupa potom zanechal, protože jsem druhý den nastupoval v Písku jako sekundář interního oddělení."

Josef Skupa zemřel v roce 1956, za osm dní by se byl dožil 65 let. Z jeho bohaté pozůstalosti existuje 44 metrů archivního materiálu. Jsou tu hry, plakáty, programy, osobní korespondence, kresby i první dopisy dětských diváků.

Cenzura na loutky zapomínala

Z výstavy o loutkářství za druhé světové války, foto: Zdeňka KuchyňováZ výstavy o loutkářství za druhé světové války, foto: Zdeňka Kuchyňová Za okupace se na divadelních scénách znovu začal hrát Jiráskův Pan Johanes a Psohlavci, Strakonický dudák nebo Jan Žižka. Zájem loutkářů se obrátil taky k české literatuře. Vznikla například dramatizace Babičky od Boženy Němcové, kterou sehráli pražští loutkáři v Krči.

Zpracování pro loutkové divadlo se dočkaly i verše Karla Jaromíra Erbena a Karla Hynka Máchy. Loutkáři ze Sokola v Praze - Libni nastudovali pásmo veršů Pomněnky (1939). Byl to výběr české lyriky od Jana Nerudy, Jaroslava Vrchlického, Svatopluka Čecha, Viktora Dyka a Otakara Březiny.

Loutky nastavovaly zrcadlo své době. Vznikaly inscenace s mnoho narážkami. Cenzura je zpočátku přehlížela, ale publikum jim rozumělo, uvedla Kateřina Valíková:

Kostýmy z divadla Říše loutek, foto: Zdeňka KuchyňováKostýmy z divadla Říše loutek, foto: Zdeňka Kuchyňová "Bylo to proto, že loutkářství bylo úřady vnímáno trochu s despektem jako pokleslá zábava. Takže byli ukryti před cenzurou a díky tomu mohli fungovat po většinu doby války. Kromě loutkového divadla Josefa Skupy tu máme například divadlo Říše loutek nebo Divadlo Umělecké výchovy v Praze. Pak to byla řada sokolských loutkových divadel. Ta fungovala do roku 1941, kdy byl Sokol zakázán. Ještě vznikala i řada undergroundových divadel. Je to například divadlo D 2.72, což jsou rozměry místnosti, kde divadelníci hráli. Loutková divadla vznikala i v místech, kde bylo potřeba povzbuzení nejvíce. Bylo to v koncentračních a internačních táborech. V Terezíně v domovech, tzv. heimech. Tam všude vznikala loutková divadla."

Kluci z jednoho heimu si dokonce sami udělali loutky, napsali scénář a sehráli hru Začarovaný hrad. Stínohra pak našla uplatnění při oslavách židovských svátků, kdy byly jejím prostřednictvím ztvárněny příběhy obsažené ve svitcích knihy Ester.

Po Mnichovu se z mapy vytratila třetina loutkářských souborů

Foto: Zdeňka KuchyňováFoto: Zdeňka Kuchyňová Mnichovskou dohodou se z loutkářské mapy vytratila téměř čtvrtina souborů. Některé však odolaly. Třeba břeclavský soubor vedený učitelem Vladimírem Matouškem, kterému se po záboru města německým vojskem podařilo s částí svých spolupracovníků založit ve Zlíně za podpory místních učitelů a studentů nové divadlo.

Svou činnost obnovila v roce 1939 i loutková scéna Radost. Během okupace uváděla například Erbenovu Svatební košili. Divadlu pomáhali i místní profesionální výtvarníci, třeba Vincenc Makovský.

Okupační úřady vyžadovaly, aby divadla uváděla německé autory. Na několika jevištích se pak objevila staroněmecká pověst o Krysaři. I když paradoxně v jiném vyznění, než si nacisté přáli. Například inscenace divadla Umělecké výchovy vyzněla jako protest vůči malosti, sobectví a zbabělosti, navíc tu byla řada drobných narážek na nacistické okupanty.

Hra Sedmikrásky patří k tomu nejlepšímu, co v českém loutkářství v době okupace vzniklo

Boučkovo loutkové divadlo v Jaroměři, foto: Petr1888, Wikimedia CC BY-SA 3.0Boučkovo loutkové divadlo v Jaroměři, foto: Petr1888, Wikimedia CC BY-SA 3.0 Velká rána pro loutkářství přišla roku 1941, kdy byla zakázána činnost České obce sokolské. To mělo ničivý dopad na ochotnické divadelnictví. Zaniklo přes 500 spolkových divadélek.

Například Loutkové divadlo Sokola v Jaroměři, tzv. Boučkovo divadlo, bylo vydrancováno, rekvizity, dekorace i celý rozsáhlý soubor marionet Rudolfa Boučka odvezli nacisté do Říše neznámo kam. Dovybavit divadlo se souboru podařilo až po roce 1944 a od té doby je stále v provozu.

Některá divadla stihla před zákazem Sokola založit novou nezávislou scénu. Jako třeba loutkáři z Prahy - Libně. Jejich hra Sedmikrásky z roku 1940 byla sestavena z dramatizací drobných povídek Karla Čapka.

Veršovaná pásma Pomněnky i Sedmikrásky patří k tomu nejcennějšímu, co v českém loutkářství v době okupace vzniklo. Diváky okouzlila i výtvarnými symboly, jako bylo ukřižované české srdce nebo zlověstné mraky nad českou krajinou.

Kočovní loutkáři zažili za okupace renesanci

Období okupace bylo paradoxně obdobím renesance kočovných loutkářů, jejichž produkce už od počátku 20. století byla přijímána s rozpaky. Úřady se na jejich hry dívaly jako na pokleslou zábavu. Díky předsudkům však kočovní loutkáři zůstali stranou cenzury a mohli hrát tradiční repertoár z národních dějin, uvedla Kateřina Valíková.

Antonín Kopecký, foto z expozice: Zdeňka KuchyňováAntonín Kopecký, foto z expozice: Zdeňka Kuchyňová "Už od konce 18. století obráželi vesnice a rozkládali svá divadla. Od počátku 20. století zažívali dobu velkého útlumu. Nebyla po nich poptávka. Jejich divadla byla velmi konzervativní, zastaralá a nebyla konkurence schopná vůči novým divadlům. Ale právě v době okupace se v lidech probudilo takové to staromilství ke všemu českému a tehdy se jim dařilo. Dokonce Antonín Kopecký, asi nejznámější z rodiny kočovných loutkářů Kopeckých, tak tomu se podařilo dokonce hostovat v pražském divadle Rokoko."

Český rozhlas ukrývá ve svém archivu pásek, kde Matěj Kopecký vzpomíná na svého otce, se kterým musela rodina prchat před zatčením z Hradce Králové.

Fragmenty loutek z fondu slavného rodu Kopeckých, foto: Palickap, Wikimedia CC BY-SA 4.0Fragmenty loutek z fondu slavného rodu Kopeckých, foto: Palickap, Wikimedia CC BY-SA 4.0 "Naše rodina se převážně zdržovala ve východočeském kraji. V Hradci Králové jsme hráli asi po tři zimy. Neodpustili jsme si ani za protektorátu nezahrát hry, které lidem v té době něco mohli dát. To byl Lešetínský kovář, Psohlavci a tyhle národní hry. My jsme tehdy udělali chybu. Roznesli jsme po Hradci plakáty, na kterých mimo oznámení, co se bude hrát, byla dole poznámka: srdečně vás zve Matěj Kopecký, loutkář, legionář. My jsme to přehlédli, a tak se stalo, že ve čtyři hodiny ráno někdo zabouchal na maringotku. Všichni jsme se polekali, a když otec otevřel, tak stál u maringotky četník, který s otcem vojákoval v legiích, a říkal: Matěji seber se a honem odsud odjeďte, přišlo na vás udání. Ještě v noci jsme honem sbalili divadlo, uložili loutky do beden a k ránu jsme se vydali na cestu. Zastavili jsme se až někde za Bydžovem a tam jsme přečkali květnovou revoluci v roce 1945. Nakonec snad ještě jedna příhoda historická. O mém předku Matěji Kopeckém se traduje tato událost. Když jezdil a když byl český jazyk na indexu, tak si Matěje Kopeckého zavolal krajský hejtman a nutil ho, aby hrál německy, načež Matěj Kopecký odpověděl: Já pane krajský Matěj Kopecký a hrát německy? To nejsem stondt."

Matěj Kopecký na obrázku od Mikoláše AlšeMatěj Kopecký na obrázku od Mikoláše Alše Matěj Kopecký, který v archivní nahrávce vzpomínal na svého otce, byl už 6. generací od zakladatele slavného loutkářského rodu Matěje Kopeckého.

"Působí mě vždycky největší rozpaky, když se někdy musím představit plným jménem. Když řeknu, že jsem Matěj Kopecký, tak se zeptají: prosím vás, kde máte tu bradku? Lidé totiž mají zafixovanou podobu Matěje Kopeckého z Alšova obrázku, kde je s tou typickou kozí bradkou."

České loutky hrály i v Jeruzalémě

V kočovném loutkovém divadle mohli lidé slyšet to, co v jiných divadlech ne: svobodně vyslovovaná tvrzení o neporazitelnosti českého národa. Loutkáři začali opouštět malé vesnické štace a začali se uchylovat do větších měst.

Josef Pehr a Luba Skořepová, foto z expozice: Zdeňka KuchyňováJosef Pehr a Luba Skořepová, foto z expozice: Zdeňka Kuchyňová Například lidový loutkář a bývalý francouzský legionář Josef Ruml se na udání musel roku 1941 dostavit k výslechu gestapa v Brně. I když z výslechu tentokrát naštěstí vyvázl, nepřestal ani pod pohrůžkou uvěznění v koncentračním táboře hrát po celou dobu světové války i později zakázané národní historické hry.

Po násilném uzavření českých divadel se k loutkoherectví uchýlil například Josef Pehr, herec divadla na Vinohradech. Společně se svou manželkou Lubou Skořepovou založil zájezdovou loutkářskou skupinu, pro kterou nastudovali maňáskové komedie vycházející z her lidových loutkářů. Hráli přímo na jevišti, neschovávali se, jak to bylo běžnou praxí.

Zdeněk Hapala, foto: archiv Slezského zemského muzeaZdeněk Hapala, foto: archiv Slezského zemského muzea Divadelní ochotník z Frýdku-Místku Zdeněk Hapala v roce 1939 uprchl před gestapem do Polska a později se přes sovětské internační tábory dostal až k československé jednotce na Blízký východ, do Jeruzaléma, kde v letech 1941−1943 vybudoval putovní loutkovou scénu Bajka.

Shromáždil kolem sebe na 17 nadšenců, včetně vojenských invalidů a žen, které šily kostýmy pro loutky. Původně chtěli hrát jen pro děti československých imigrantů. Zájem byl tak velký, že začali hry přizpůsobovat i pro dospělé publikum.

Podsedníkovy loutky nikdy nehrály

Loutky Václava Podsedníka, foto: Zdeňka KuchyňováLoutky Václava Podsedníka, foto: Zdeňka Kuchyňová Unikátem jsou v chrudimském muzeu loutky, které za druhé světové války stvořil výtvarník Václav Podsedník. Jak uvedla Kateřina Valíková, působil v anglickém letectvu:

"V době své hospitalizace vyřezal loutky pro svou hru Legenda legendovitá. Po pravdě nevíme, o čem přesně ta hra je dochovaly se jen ukázky, které byly vydávány v Silvestrovské příloze deníku Naše noviny, které vojáci vydávali. Ta hra nebyla nikdy uvedena, zůstala jen v hlavě Václava Podsedníka v těch krátkých ukázkách. Loutky nikde nehrály a nastoupily rovnou výstavní dráhu. Už s výstavou Československé armády procestovaly velkou část Anglie a Severní Irsko."

Denisa Horníková, foto: archiv Muzea loutkářských kultur v ChrudimiDenisa Horníková, foto: archiv Muzea loutkářských kultur v Chrudimi Jak ty loutky vypadají?

"Jsou velmi humorné. Jsou to vlastně karikatury. Můžeme tady vidět karikaturu válečné zbohatlice, na které Václav Podsedník ukazuje všechno to špatné, co z války je. Pak je tu karikatura Hitlera, francouzských partyzánů, Skota a mnoha dalších."

Říše loutek hraje už 95 let

Pozoruhodným divadlem je i Říše loutek. Jak uvedla kurátorka Denisa Horníková, letos slaví 95 let nepřetržité činnosti:

"Divadlo jako takové vzniklo v roce 1920 a zakládali ho Vojtěch Sucharda a jeho žena, malířka Anna Suchardová - Brichová. Vojtěch Sucharda pochází ze známé řezbářské rodiny Suchardů, kteří vyřezávali loutky již pro kočovné loutkáře."

Divadlo Říše loutek, foto: Zdeňka KuchyňováDivadlo Říše loutek, foto: Zdeňka Kuchyňová Čím dokázaly jejich loutky upoutat návštěvníky?

"Asi i tím, že manželé Suchardovi navazovali na tradici kočovných loutkářů. Anna, manželka Vojty Suchardy loutky hodně stylizovala. Šla s trendem, který se objevoval v umění v první republice. Myslím, že i tím byly loutky pro diváky atraktivní, protože v nich poznávali stejný styl, který objevovali v galeriích, a bylo jim to blízké."

Jaká byla první hra Říše loutek?

"První hra se jmenovala Dlouhý, Široký a Bystrozraký a byla uvedena 26. září 1920."

Loutky ze hry Cvrček a houslista, foto: Zdeňka KuchyňováLoutky ze hry Cvrček a houslista, foto: Zdeňka Kuchyňová Jaký byl osud Říše loutek za války?

"Říše loutek za války hrála. Hrají 95 let bez přestávky, jak je už v názvu výstavy. Hráli během války představení pro děti i pro dospělé."

Válečné události divadlo citelně zasáhly. Několik členů prošlo koncentračním táborem, někteří v něm zahynuli. Divadlo však stále hrálo. Některé projekty musely být odloženy. Na repertoár se vrátila řada starších pohádek. Nechyběly ani nové inscenace.

Cvrček a houslista s nápaditě stylizovanými Suchardovými loutkami patřil k tomu nejlepšímu, co Anna Suchardová-Brichová jako autorka textu, výpravy i režie vytvořila.

Anna Suchardová - Brichová, foto: archiv Národního muzea v PrazeAnna Suchardová - Brichová, foto: archiv Národního muzea v Praze "V jejich hrách je cítit láska k rodné zemi, povzbuzování těch lidí. Skoro na konci války uvedli hru pod názvem Husička, která byla od sovětských autorek Tatjany Gurevičové a Niny Gernětové. To, že za okupace použili sovětské autory, bylo odvážné."

Divadlo má nádherně vypracované kostýmy pro loutky. Vypadají jako šaty pro šlechtice v muzeích. Kdo je vyráběl?

"Ty vyráběla Anna Suchardová - Brichová, manželka Vojty Suchardy. V oboru vůbec vyučená nebyla, ale byla tak nadšená do toho loutkářství, že si vše zjišťovala a studovala historické kroje a podle toho šila ty kostýmky."

O které jejich hře se nejvíc mluvilo?

"Myslím, že to byl hlavně Dlouhý, Široký a Bystrozraký, což byla jejich první hra. Pak si myslím, že to byla například Princezna Nafta. Máme tu na výstavě Cvrčka houslistu, což je hra z druhé světové války. Ta byla také hodně uznávaná. Anna Suchardová bohužel během války zemřela. Zemřela v roce 1944 a Vojta Sucharda v Říši loutek působil jako principál, jako vedoucí souboru až do roku 1956, kdy šel do důchodu."

Zakladatelé odešli. Jak fungovala Říše loutek dál?

"Vojta Sucharda předal vedení sochaři Bohumíru Koubkovi. Tradice nebyla přerušena. Pan Koubek zavedl určité změny, nějaké inovace. Ke každé inscenaci se začala vyrábět sada loutek. Vojta Sucharda vyřezal určité typy, které byly nasazovány do jednotlivých inscenací. Teď se začaly používat konkrétní loutky pro danou inscenaci. Soubor pokračoval dál bez přerušení a pokračuje dodnes."

Jak dodala Denisa Horníková, Říše loutek přežila i další složité období - povodeň v srpnu 2002. Ta zničila všechny dekorace, zasáhla část loutek, technického zařízení a celý divadelní archiv. Při obnově divadla pak pomáhal stát, nejrůznější organizace i loutkáři z mnoha souborů. Finanční pomoc přicházela z celé republiky, z Evropy, Spojených států i Japonska.

Budova Muzea loutkářských kultur v Chrudimi, foto: Zdeňka KuchyňováBudova Muzea loutkářských kultur v Chrudimi, foto: Zdeňka Kuchyňová Než jsem v Muzeu loutkářských kultur v Chrudimi opustila pohádkový svět loutek, nedalo mi to nezeptat se, jestli chodila na loutková představení i kurátorka muzea Kateřina Valíková.

"Jako dítě si pamatuju, že jsme navštěvovaly loutková představení. Pocházím i z tohoto kraje a do muzea jsme sem jezdili."

Zkoušeli jste si vodit nějakou loutku?

"Ano, člověk tu s loutky přichází denně do styku. Zjišťujeme, jak fungují ty mechanismy a technologie."

Je to složité?

"V některých případech velmi. Třeba u marionet kočovných loutkářů, u varietních loutek, které mají třeba i 15 nití, tak jejich ovládání musela být velká fuška."

Která loutka se vám na výstavě nejvíc líbí?

"Oni jsou hezké všechny. Mě se moc líbí loutky z inscenace Pohádkový zákon, loutky řezal pan Bohumír Koubek."

"U mě asi vede kolekce loutek Václava Podsedníka pro jejich vtip. Vybrat bych asi jednu nemohla,"

dodala Kateřina Valíková.

01-05-2015