V roce 1938 se vedla bitva i na rozhlasových vlnách

Neville Chamberlain and Adolf Hitler

V tyto dny si připomínáme 70. let od podpisu Mnichovské dohody. V Česku žijící britský publicista David Vaughan, bývalý šéfredaktor Radia Praha, se ve své knize Bitva o vlny dívá na rok 1938 jako na přelom nejen v evropských dějinách, ale i v historii médií. Toto téma zpracoval v pořadu naší sesterské stanice Český rozhlas 3 – Vltava. My vám z něj nabízíme závěrečnou část o dění bezprostředně ve dnech krize a s důrazem na roli tehdejšího britského premiéra Chamberlaina.

Neville Chamberlain a Adolf Hitler
V polovině září podnikl britský premiér Neville Chamberlain první z cest, které ho v průběhu příštích dvou týdnů vedly třikrát do Německa. Tyto cesty byly pečlivě připraveny i z mediálního hlediska. Chamberlain uměl výborně manipulovat s médii, už delší dobu platil na vlnách BBC zákaz komentovat dění v Československu – posluchači britského rozhlasu, který byl zcela pod dohledem vlády, neměli šanci se seznámit s různými pohledy na události, a naopak Chamberlain dělal ze svých cest do Německa velký mediální cirkus. Pokaždé vystupoval živě před mikrofonem s krátkým, dobře připraveným prohlášením – na otázky samozřejmě neodpovídal. První cesta – do Hitlerova hnízda v bavorském Berchtesgadenu – byl velký úspěch. Chamberlain se vrátil v triumfální náladě: „Měl jsem dlouhý pohovor s Herr Hitlerem. Diskuse byla upřímná, ale přátelská. Teď jsem již přesvědčen, že si oba plně rozumíme.“

Edouard Daladier
V Berchtesgadenu nabídl Hitler několik drobných ústupků, dost, aby Chamberlain tu schůzi doma „prodal“ jako diplomatické vítězství. Přesvědčil i svůj francouzský protějšek, Edouarda Daladiera, aby spolu vyvíjeli tlak na Československo. Předseda vlády Milan Hodža zatím trval na odhodlání nevzdat se pohraničí: „Dnes lze říci, že Československo vyhovělo všem úkolům plynoucím z jeho odpovědnosti. Je nyní na všech ostatních, aby učinili totéž.“

Ale ze strany Anglie a Francie tlak na československou vládu sílil. – 21. září, v půl čtvrté odpoledne, sdělil ministr zahraničí Kamil Krofta britskému a francouzskému velvyslanci, že Československo – s krajní neochotou – přistupuje na podmínky a postoupí své německojazyčné území.

Špatná zpráva se šířila rychlostí blesku a tisíce lidí vyšly do pražských ulic. Dav se nasměroval k budově rozhlasu, jak vzpomínal Miloslav Disman: „Demonstranti se domnívali, že tragická zpráva byla hlášena z této budovy a z této budovy může být také odvolána. Inspektor Havel marně vysvětluje, že rozhlas jen tlumočí, co je mu přikázáno, že prohlášení nebylo ani odtud vysíláno – nápor davu je tak silný a jednotné přání tak naléhavé, že je třeba vyjednávat o prohlášení, jež by zástupce shromážděného lidu přednesl do mikrofonu. Skupina mužů kolem inspektora Havla začíná formulovat text prohlášení – ale zatím se již množství mužů a žen protlačilo do studia III, kde technici připravili mikrofon, a kdosi neznámý začíná hovořit.“

Milan Hodža
„Češi, Slováci a Němci žijící v Československé republice! Žádáme tímto, aby zachovali úplný klid a neničili svůj vlastní majetek...“

Šlo o důležitý okamžik nejen v dějinách Československa, ale i v dějinách samotného rozhlasu, protože poprvé rozhlas vystoupil z okraje dění. Dav nespěchal na hrad nebo do budovy vlády, ani na německé velvyslanectví… Ne! Slyšeli tu špatnou zprávu prostřednictvím rozhlasu a věřili, že z budovy rozhlasu by to mohlo být odvoláno.

Po další obrovské demonstraci před pražským Rudolfinem – tehdy sídlem parlamentu – vláda skutečně rezignovala. Předsedou vlády se stal hrdina první světové války, generál Jan Syrový, který okamžitě volal po klidu a disciplině: „Občané! V osudové chvíli státu a národa žádám vás, aby každý stál na svém místě. Vojáci ve zbrani, zemědělci, u pluhů, dělníci v dílnách a továrnách, úředníci v kancelářích. Další demonstrace byly by prací pro nepřítele.“

Dav pod balkonem pražského Klementina při projevu generála Syrového dne 2.října 1938
Ve stejný den měl Neville Chamberlain další cestu do Německa, tentokrát do lázeňského města Bad Godesberg. Čekal, že setkání bude příležitostí k tomu, aby s Hitlerem domluvil poslední detaily dohody o přebrání Sudet. Hitler však byl nevyzpytatelný. Najednou přišel s novými požadavky. Šokovaný britský premiér odpověděl, že by další ústupky nebyly přijatelné ani pro Prahu ani pro britské veřejné mínění, ale souhlasil, že předá Hitlerovo nové memorandum Čechům.

Praha okamžitě odmítla godesbergské požadavky a vyhlásila mobilizaci. A zase – právě díky rozhlasu bylo možné v průběhu několika hodin mobilizovat přes milion československých mužů.

Všeobecná mobilizace v Praze roku 1938,  foto: ČTK
Zatímco BBC skoro úplně podlehla Chamberlainovu kouzlu a vůbec nedávala prostor pohledu z Prahy, je zajímavé pozorovat, jak dobře byli informováni američtí rozhlasoví posluchači. Několikrát denně američtí zpravodajové posílali – přímo z budovy Radiojournalu na dnešní Vinohradské třídě – zprávy o tom, co se v Praze děje. Spoléhali na krátké vlny, které nebyly vždy spolehlivé, ale skoro vždy se jim podařilo najít cestu. Stanice NBC dokonce měla dohodu, podle které převzala živě zpravodajství Radiojournalu v angličtině. To znamenalo, že američtí posluchači se dozvěděli o mobilizaci přímo a živě z Prahy. Globální mediální svět není nic nového!

Vše naznačovalo, že se válka blíží, ale Chamberlain byl ochoten jít ještě dál, aby vyhověl Hitlerovi. Ještě než odešel z Godesbergu, řekl německým novinářům, že zachování míru je „na Češích“ – poněkud překvapující slova, protože to byl Hitler a ne Češi, který přišel s novými požadavky. Německá propaganda v příštích dnech bohatě čerpala z Chamberlainových slov: „... situace sudetoněmeckého lidu se stala nesnesitelnou a představuje nebezpečí pro evropský mír. Oddělení Sudet, již odsouhlasené československou vládou, musí být provedeno bez prodlení.“

O tři dny později vystoupil Hitler v berlínském Sportpalastu: „Zcela jednoznačně jsem panu Chamberlainovi vysvětlil, co nyní považujeme za jediné řešení. Je to to nejpřirozenější na světě! Nyní Anglie konečně – spolu s Francií – vznesla na Československo jediný možný požadavek, aby se konečně vzdalo německé oblasti a předalo ji Říši.“

Neville Chamberlain
Chamberlainova odpověď přišla o 24 hodin později. Podobně jako při Hitlerovu projevu ve Sportpalastu šlo o velkou rozhlasovou událost. Poprvé ve své historii BBC odvysílala jeho projev i v překladu do dalších jazyků – do němčiny, francouzštiny a italštiny. Tím vzniklo evropské vysílání BBC, které pak hrálo důležitou roli během války. Chamberlain poprvé dal úplně jasně najevo, že Británie nepůjde do války „jen“ kvůli Československu. Bylo jasné, že rozhodnutí padlo ještě dávno předtím, než Hitler vystoupil ve Sportpalastu: „Dobře rozumím důvodům, proč se česká vláda zdráhala přijmout podmínky, které jí byly předloženy v německém memorandu. Kdybychom sebevíce sympatizovali s malým národem, který je ohrožován velkým, mocným sousedem, nemůžeme za žádných okolností uvrhnout jenom kvůli tomuto národu celé britské impérium do války. Budeme-li muset bojovat, musí to být pro mnohem větší věc než tato.“

Chamberlainův projev samozřejmě mohli posluchači slyšet i v Československu. Později popsal český herec Petr Lotar jak „stařecký Chamberlainův hlas mu vnikal do těla jako olovo.“

Další den Chamberlain obhájil své rozhodnutí na půdě britského parlamentu a přitom informoval, že Mussolini souhlasil s tím, stát se prostředníkem mezi Anglií, Francií a Německem. Chamberlain sdělil, že mír je zachráněn, že všechny strany se dohodly, že se sejdou ve Mnichově a podepíší dohodu o míru v Evropě. Většina poslanců ze všech politických stran přijala jeho prohlášení bouřlivým potleskem. O Československu nepadlo ani slovo. Československo bylo pozváno do Mnichova pouze pro „informativní účely“ – ne na samotné jednání. Nálada v Británii byla euforická. BBC, která informovala o slavnostním odletu předsedy vlády, zase zcela podlehla této náladě: „Je to pozoruhodné shromáždění. Nejsou tu jen známé tváře, které byste očekávali – tváře z politického života, ale je tu i filmový herec a dvě velmi slavné filmové herečky. Bylo by to skoro jako premiéra, kdyby nešlo o mnohem závažnější příležitost. Na všech je vidět radost, potěšení a úleva po událostech včerejšího odpoledne.“

Chamberlainův přílet do mnichovského letiště Oberwiesendfeldu byl v podobném duchu. Když vystoupil z letadla, čekal na něj několikatisícový dav, který přehlušil i burácení přistávajícího premiérova velkého lockheedu. Vojenský orchestr břeskně vyhrával hymnu „God Save the King“, která plynule přešla v hymnu NSDAP, Horst Wessel Lied.

Mnichovská dohoda
Tentýž den vystoupil ve vysílání pražského Radiojournalu historik Jan Slavík s varovnými slovy: „Jestliže tedy dnes se ozývají hlasy, že Německo bojuje za právo sebeurčení Němců, třeba na to odpovědět. Nemá práva dovolávat se této vznešené zásady ten, kdo ji šlape svým učením o nadpráví své rasy, určením o národech pánů a rabů.“

Ale na takové argumenty už nikdo neslyšel. Pod takovým obrovským tlakem doslova ze všech stran a v naprosté izolaci se československá vláda rozhodla, že přijme dohodu, kterou velmoci uzavřou v Mnichově.

Z podpisu Mnichovské dohody,  zleva: Chamberlain,  Daladier,  Hitler,  Mussolini a Ciano | Foto: Bundesarchiv,  Bild 183-R69173/Wikimedia Commons,  CC BY-SA 1.0
Mnichovská dohoda byla podepsána krátce po půlnoci 30. září 1938 a československému státu začalo odzvánět. Dokument sestával z pouhých několika odstavců a přiznal Hitlerovi téměř vše, co požadoval v Godesbergu. Dohoda počítala s urychleným odstoupením: „Postupné obsazování převážně německých území německými oddíly započne 1. října“– to je během čtyřiadvaceti hodin. Veškeré československé oddíly a četnictvo měly opustit Sudety během deseti dnů. Německý rozhlas o dohodě informoval téměř okamžitě stručným zvláštním oznámením v půl druhé ráno, ale posluchači v Československu si museli ještě počkat.

Československá vláda text dohody obdržela teprve za několik hodin a s těžkým srdcem na podmínky přistoupila kolem poledne. Teprve v pět hodin odpoledne začala série zvláštních vysílání, zahájená slovy generála Syrového: „Občané a vojáci! Vy všichni dobře víte, že jsem z těch, kteří ve světové válce dobrovolnou jednotou a sebekázní budovali daleko od vlasti národní armádu československou.“

Generál Syrový
V následujících hodinách prostřednictvím rozhlasu přední čeští a slovenští státníci vysvětlovali, proč neměli jinou možnost než kapitulovat. Generál Syrový prostřednictvím Radiojournalu apeloval: „Jako voják a jako předseda vlády musil jsem a musím na prvém místě myslet na život vás všech, miliónů pracujících spoluobčanů, mužů, matek a dětí.“

Ivan Dérer
A snad nejdojemnější ze všech projevů onoho dne pronesl ministr spravedlnosti, slovenský sociální demokrat, Ivan Dérer: „Buď válka hrdinne zápasiacich našich armád, ale válka bezvýhľadná, válka strašná, válka, ktorá by skončila nielen zničením nášho chrabrého vojska, ale i úplnou porobou, vyhubením nášho národa. Vraždením a kynožením našich matiek, žien a detí. Alebo prijatie toho, čo nám európske veľmoci v Mníchove nadiktovali a čo zabezpečuje aspoň v podstate etnografické a národné hranice nášmu štátu.“

Britský novinář Sydney Morrell, který ten den byl taky v budově rozhlasu, byl svědkem jeho projevu: „Snažil se, aby vysvětlil klidně národu, proč přijala vláda mnichovskou úmluvu, pozbyl však úplně moci nad svým hlasem, který přešel do vášnivých výkřiků. Pak se mu hlas zlomil a Dérer plakal. Za pláče snažil se mluvit zase klidně. Strhla ho však znova vlna vzrušení. Nezapomenu do smrti, jak jsem seděl ve studiu, kam nemohl proniknout jediný zvuk zvenčí, a naslouchal člověku, jehož nitro bylo drásáno na kusy.“

Neville Chamberlain mává na letišti v Londýně mírovou dohodou mezi Británií a Německem
Zatím se podařilo Chamberlainovi – dalším mediálním kouzlem - poměnit mnichovskou katastrofu ve velké diplomatické vítězství vlády jeho Veličenstva. Než odletěl z Mnichova, vyžádal si Chamberlain další krátkou schůzku s Hitlerem. Britský premiér měl doslova v rukávu další diplomatickou iniciativu. Po „přátelském a příjemném rozhovoru“ – jak to sám popsal - vytáhl prohlášení, které si předem připravil, a požádal führera, zda by byl ochoten je podepsat. Hitler mu vyhověl. Toto byl onen „kus papíru“, kterým Chamberlain mával, když o několik hodin později vystoupil v Londýně z letadla: „Dnes ráno jsem měl další jednání s německým kancléřem panem Hitlerem, a tento kus papíru nese jeho podpis spolu s mým.“

Šlo o stručný, jednoduchý dokument – o mírovou dohodu mezi Británií a Německem, kterou mohl přečíst nahlas čekajícím zástupům. Dohoda mu umožnila dokonale odvést pozornost od Československa, o němž se vůbec nezmiňovala. Později tentýž den vystoupil Chamberlain na balkon Buckinghamského paláce spolu s králem a královnou a před obrovským davem. BBC v duchu slavnostní nálady, která panovala, uzavřela své vysílání děkovnou bohoslužbou za to, že mír byl zachráněn. BBC nikdy ve své historii nebyla tak blízko tomu vysílat státní propagandu.

Edvard Beneš
Pět dní po Mnichovu podal prezident Beneš demisi: „Víte, že za těchto okolností sešly se čtyři velmoci, dohodly se mezi sebou o obětech, jež od nás žádaly ve prospěch světového míru, a že jsme byli nuceni je přijmout. Nechci věci ty dnes ani podrobně rozbírati ani kritizovati. Nečekejte také od mne jediného slova rekriminace na žádnou stranu. Všecko to bude jednou soudit historie a rozhodne spravedlivě. Řeknu je to, co cítíme bolestně všichni: oběti, jež byly od nás tak důrazně žádány, jsou neúměrné a nejsou spravedlivé.“

Po Mnichově z Prahy okamžitě zmizeli skoro všichni zahraniční zpravodajové – víceméně ignorovali následující velkou uprchlickou krize, která vypukla, když Češi a demokratičtí Němci – mezi nimi mnozí Židé – začali prchat do vnitrozemí. Československo už bylo včerejší zpráva, a ani v Americe, kde rozhlasové stanice vzorně a vyváženě pokryly dění během krize, už nebyla chuť na zpravodajství z malého vzdáleného Československa. Panovala spíš úleva, že krize skončila.

I v Radiojournalu došlo k velkým změnám – k horšímu. Zesílil vliv té části agrární strany, která byla pro kolaboraci s nacistickým Německem a zároveň se dramaticky zvětšil vliv státu a role censora ve vysílání rozhlasu. Koncem roku 1938 bylo vedení Radiojournalu pozváno německým ministerstvem propagandy do Berlína, kde se diskutovalo o „obapolném vymýcení všeho politického vysílání, které by druhé zemi působilo trpkost nebo neklid“. Ředitel Radiojournalu Ladislav Šourek se osobně setkal s ředitelem německého rozhlasu Heinrichem Glasmeierem. Jejich jednání se částečně týkalo výměny programů a Šourkova zpráva ze schůzky, datovaná 14. únorem 1939, nenechává na pochybách, že rozhlas začínal přebírat rasovou politiku nacistického Německa: „Zatím nezávisle na příštím jednání nabízíme Berlínu výměnu hudebních programů. V německém vysílání pak postupujeme naprosto loajálně a nezaměstnáváme neárijců.”

Motorizovaný pluk SS na Václavském náměstí,  foto: ČTK
Když byl 14. března 1939 prezident Emil Hácha pozván do Berlína, Československo už de facto neexistovalo. Slovensko jednostranně vyhlásilo samostatnost a Hitler nabídl Háchovi jednoduchou volbu: buď přijmout německou okupaci, nebo čelit úplné likvidaci toho, co zbylo z Československa.

Emil Hácha a Adolf Hitler
„Po delším rozhovoru s říšským kancléřem, po zjištění situace, rozhodl jsem se prohlásiti, že odevzdávám osud českého národa a státu s plnou důvěrou do rukou Vůdce německého národa,“ uvedl poté Hácha.

Patnáctého března 1915 německá vojska obsadila Prahu a následujícího dne byl vyhlášen Protektorát. Dva dny na to Neville Chamberlain slavil sedmdesátiny. BBC odvysílala jeho narozeninový projev. V té době už byla jeho politika appeasementu v troskách, ale on stál za svým, trval na tom, že Mnichov byl nejen moudrým, ale také etickým rozhodnutím: „Já necítím potřebu obhájit své loňské cesty do Německa, protože, dámy a pánové, jaká byla alternativa? Nic, co bychom mohli udělat my, nic, co by mohla udělat Francie nebo Rusko, by nebývalo mohlo zachránit Československo před invazí a zkázou.“

František Kocourek během vojenské přehlídky na Václavském náměstí
Tentýž den dostal reportér českého rozhlasu, Franta Kocourek, nezáviděníhodný úkol. Musel živě vysílat z obrovské vojenské přehlídky na horním konci Václavského náměstí, s oficírem wehrmachtu po boku. Jeho mimořádná a zašifrovaná reportáž se zapsala do paměti národa: „Dovolte, abych se zmínil o podrobnosti čistě nevojenské. Odkudsi zdaleka přiletěla nad Prahu také velká černá vrána, která se spustila a plachtila od Muzea nad letícími světlomety a odposlouchávacími přístroji německé armády dolů k Můstku.“
František Kocourek,  foto: ČTK

O několik měsíců později byl Franta Kocourek, jeden z nejlepších českých redaktorů své generace, zatčen. Zahynul v Osvětimi v roce 1942. Osud Franty Kocourka symbolizuje selhání předválečné politiky appeasementu. Mnichovská krize ukázala síly i slabiny nové éry elektronických medií. Jednak se ukázalo, jak rozhlasová propaganda umí zkreslit a znovuvytvořit realitu, a vykouzlit pravdu ze lží. Ukázalo se, do jaké míry může být nebezpečné, když rozhlas i tisk nedokážou čelit politickým tlakům. Tento jev byl velmi jasně vidět v Goebbelsově Německu, ale je přímo šokující, do jaké míry se Chamberlainovi podařilo v Británii získat vliv nad médii. Americké rozhlasové společnosti daly svým redaktorům větší prostor, aby vytvořili skutečný obraz toho, co se v Evropě, a to určitě přispělo k pozdější angažovanosti Spojených států během druhé světové války.

Všeobecně se dá říct, že nová technologie rozhlasu vytvořila nový, menší svět, kde se zprávy dostaly přes celé kontinenty přímo k milionům posluchačů, bez jakéhokoliv časového posunu. Když v tomto kontextu mluvil Chamberlain o Československu jako o „malé vzdálené zemi“, nemohl být dále od pravdy. Od doby Mnichova už se nesmí o žádné zemi tvrdit, že je vzdálená.