Václav Cílek: Nový rok bych nejraději slavil v březnu

01-01-2016

Jak na Nový rok, tak po celý rok. Na Nový rok, o slepičí krok. Na Nový rok, do zimy skok. To jsou jen některé z mnoha pranostik a rčení, které se vážou k začátku roku. Nás z nich bude zajímat ta třetí, ta, která se týká počasí. Právě počasí totiž bude hlavním tématem vysílání Radia Praha s datem 1. ledna 2016.

Václav Cílek, foto: Adam KebrtVáclav Cílek, foto: Adam Kebrt Počasí. Oblíbené konverzační téma i důvod k radosti, vzteku nebo obavám. Počasím, zvláště jeho předpovědí, se lidé zabývali odpradávna. Sledovali jej a především jeho výkyvy pečlivě zaznamenávali. Svědčí o tom zápisy v kronikách. Nemusíme jimi listovat a hledat mezi všemožnými informacemi o nastolení toho kterého biskupa nebo knížete, tuto práci za nás už udělali jiní. Tématu podnebí a počasí se před několika lety věnovali autoři publikace Velká kniha o klimatu Zemí koruny české, která velká opravdu není jen svým názvem. Zápisům v kronikách a jiných dobových pramenech je v ní věnována značná pozornost. Otevřeme tedy jejich knihu a nahlédněme do ní, jaké počasí dělalo vrásky na čele našim předkům natolik, že jim stálo za to, jej zaznamenat:

"Po dlouhé a ostré zimě, při které pomrzlo množství lidí, konečně pak sníh a led náhle roztátý, řeky na mnoha místech silně zvětšil, že se téměř v moře proměnily a povstalá voda potom pak města a vesnice úplně zaplavila. Po této povodni pak následoval silný hladomor a morová nákaza, která mnoho velkých pánů a nejmenovaných lidí zahubila. Z této veliké povodně Labe a další toky tak vzduté byly, že celé krajiny proměnily a pod vodou se nacházející země mnohé škody na rolích a vsích utrpěly. Rovněž také nespočetné množství lidí a dobytka utonulo, při této po několik dní trvající záplavě, která připomínala potopu světa."

A právě o takových ostrých zimách, povodních a neúrodě, ale také suchu a horku, si dnes budeme povídat.

Velkou knihu o klimatu Zemí koruny české sepsali Jiří Svoboda, Zdeněk Vašků a Václav Cílek. A právě posledně jmenovaný, geolog a klimatolog Václav Cílek, bude hostem našeho novoročního vysílání. A hned na začátku se opět vrátíme k našim předkům a k tomu, jak oni vnímali roční období a počasí vůbec.

Česká krajina, ilustrační foto: Štěpánka BudkováČeská krajina, ilustrační foto: Štěpánka Budková „Tohle je myslím dobrá a základní otázka. Ono vůbec: vnímání roku se vůbec odehrávalo podle vnímání úrody. To slovo rok původně znamenalo lhůtu, kterou si určíte. Rci, rok, říkat, to má podobný základ. Naši předci samozřejmě věděli, že rok se dělí na teplou a studenou část a mezi nimi jsou přechodná období. Je to dobře vidět třeba na slově podzim, něco, co je pod zimou. Když si představíte ten roční cyklus, tak je to něco, co je před zimou. A pak jaro. Vždycky když ten klimatický režim nabíhá ze studené do teplé části roku, tak probíhají takové ty různé oscilace všemi směry, to je to březnové počasí. To, co měli ale naši předci odlišné, bylo to, že oni ta roční období vnímali skoro jako bytosti, jako něco, co má určitý charakter. My to třeba vnímáme jako čtyři roční období od Vivaldiho, i když těch autorů hudby bylo více, nebo jako barokní sochy nebo jako vyobrazení 12 měsíců. Vždycky to bylo tak, že ke každému měsíci, ke každému ročnímu období patří zdravotní, pracovní, rodinná situace a určitá nářadí. A ten klimatický rok byl propojen s křesťanskými svátky. My to máme tak, že naše zima začíná o Vánocích, narozením Ježíše Krista. Rusové to mají možná praktičtější. Tam zima začíná prvního prosince a končí posledního února, jsou to prostě tyto tři dané měsíce. I u nás v tom juliánském kalendáři se to někdy bralo tak, že zima končí až 25.3, až v březnu. To je to zvěstování Panny Marie, kdy archanděl Gabriel oznamuje Panně Marii, že porodí syna. Toto datum, toho 25.3., bylo vnímáno hrozně dlouhou dobu, až do poloviny 16.století, jako začátek roku. My dneska vidíme ty odrazy ve fiskálních rocích, nebo daňových rocích, tam je to posunuté. A mně by se taky líbilo slavit nový rok v březnu, kdy já doopravdy cítím, že nastává nový rok, zatímco na ty Vánoce a Nový rok cítím jen, že se vrací sluníčko.“

Jak důležitým obdobím v životě našich předků vůbec ta zima byla? Protože zima byla a je poměrně odlišná od těch ostatních období...

„Pro naše předky bylo důležité úplně každé období. A co se zimy týče. Zima je mimochodem hrozně staré slovo. Uvádí se nějaké takové protoindoevropské gheim, ghym. A to anglické nebo německé winter zase odpovídá vodě, protože většinou padalo a vsakovalo se nejvíce vody ze sněhových srážek. Ta slova jsou doopravdy tak prastará, že jdou do doby té indoevropské migrace, takže vidíme, že to lidé vždy vnímali. Zima byla obdobím obav. Je to proto, že to středověké i pravěké zemědělství na jedno zasazené zrno sklízelo okolo pěti zrn, ale někdy taky jenom dvě. Bylo tedy velmi obtížné vydržet, nesníst si zrní do jara, to je opravdu klíčová věc. Když si vezmeme Marii Terezii, a to není tak dávno, tak ona měla ty kontribuční sýpky, kam zemědělci odevzdávali obilí mimo jiné proto, aby jej nesnědli. Dostávali je pak, bohužel často v horším stavu, na jaře nazpátek. Zima byla ale i na jednu stranu odpočinkovým obdobím, opravovalo se nářadí…Ono to všechno jde až k tomu Hésiodovi, k jeho dílu Práce a dni. Hésiodos a Homér jsou dva základy evropské kultury. Homér, to je taková akční story, a Hésiodos zachycuje to, jak si uspořádat rok - jak žít, kdy sít…Jde o to žít v souladu s těmi živly, a aby se člověk dobře uživil, tak musí vědět, co zrovna udělat.“

Ano, pracuj, ať hlad se ti zdálky vyhne…

„Jojo, něco podobného.“

Počasí v dobách dějinných zvratů

Počasí v jednotlivých obdobích roku bylo pro naše předky zásadní. Nakolik jsou ale pravdivé teorie, že dějinné zvraty nebo období prosperity ovlivnilo klima, které v té době panovalo?

„Víte, ono je to asi obecná pravda. Mezi geology se už dříve mluvilo o tzv. klimatickém determinismu. Řeklo se: ano, klima ovlivňuje společnost úplně. Pak se přišlo s tím, že tomu tak není, že společnost je tak složitá a osobitým způsobem reaguje na krize, některé zvládá, jiné ne, že se o tohoto názoru upustilo. Teď se ukazuje, když bych to řekl jednoduše, že v oblastech, které jsou klimaticky zranitelné, to jsou všechny ty polosuché oblasti - Írán, Pákistán, Afghánistán, Sýrie a další země, tak tam doopravdy stačí relativně malé zhoršení klimatu, třeba snížení průtoku Nilu, a národy se dají na pochod, vypuknou občanské války. Tam je ta vazba hodně silná. V místech, jako je střední Evropa, je vazba na počasí mnohem menší.

Za časů Třicetileté války, obléhání Brna Švédy (1645)Za časů Třicetileté války, obléhání Brna Švédy (1645) Nicméně když si vezmete rekonstrukci klimatu a průběh civilizací, tak vás zaujmou začátky a konce civilizací. Římské klimatické optimum bylo asi ještě lepší, než bylo optimum středověké. Ono se klade různě, ale dejme tomu, že bylo mezi třetím stoletím před Kristem do prvního až třetího století po Kristu. Sedí to na maximální rozvoj římské říše. Podobně od devátého století zhruba do toho jedenáctého, dvanáctého, třináctého století, tam už jsou regionální variace, sedí dobrá klimatická fáze s rozvojem společnosti.

Možná je to jednom tak, že když bylo co jíst, tak nedocházelo k narušení sociálního chodu různými spory, válkami, kořistnými válkami…Lidé možná prostě jen spokojeně seděli doma, a to pomohlo k rozvoji civilizace úplně nejvíce. Pak máte věci, které jsou obtížně stanovitelné. Třeba začátek třicetileté války vypadá, že začíná ochlazením a zhoršením situace zejména ve Skandinávii, kde už ale v té době je mnoho mladých mužů bez zaměstnání, je tedy zapotřebí je zaměstnat v armádě. Nechci ale říct, že by klima bylo příčinou třicetileté války, ta byla výsledkem mnoha ekonomických problémů, sporů mezi německými městy, sporů mezi Polskem, Švédskem, Ruskem, třeba o obchodní trasy. Ale to klima často funguje jako spouštěč. Jsou to bohužel někdy nepříjemné reminiscence na naši současnost.“

Nejznámějším bouřlivým obdobím českých dějin je doba husitských válek. Když nahlédneme do Velké knihy o klimatu Zemí koruny české, dozvíme se, že časový úsek mezi lety 1416 až 1446 může sloužit jako dokonalá ilustrace povětrnostních podmínek, které jsou příznačné pro studené úseky malé doby ledové. "Z dalších historických kontextů těchto přirozených klimatických období si uveďme poznámku o spanilých jízdách, to je vojenských výpravách husitských oddílů za hranice českých zemí. Většinou se uvádí, že sledovaly vojenské a politické cíle. V souvislosti s neúrodami v létech 1426-1428 lze však konstatovat, že spanilé jízdy se staly pro válkami a neúrodami postižené a vyčerpané území Čech a Moravy hospodářskou nutností. Není vůbec náhoda, že programovému organizování spanilých jízd dochází právě vzápětí po neúrodném roce 1426."

A slova autorů knihy dokládají i soudobí kronikáři a jejich zápisy z dvacátých a třicátých let 15. století:

"Téhož roku byl v Čechách hlad a velmi krutá zima."

"Toho roku byla tak krutá zima a mnoho sněhu, že už ho sto let tolik nepamatují. Lidé nemohli jet z města do města nebo ze vsi do města. Zima začala na svatého Ondřeje a trvala až do konce února. Když to veliké množství sněhu tálo, nebyly ani povodně, protože tání nebylo náhlé."

"Byla velmi studená zima s množstvím sněhu. Labe bylo celé zamrzlé a led na něm ležel do Martina předešlého roku až do sv. Pavla obrácení na víru (25.I.) Zde při prasknutí ledu došlo k jeho mocnému vzrůstu a nejdříve v Čechách mimo další řeky mnoho měst a vesnic se pod vodou ocitlo."

Vody málo nebo moc?

S tím kronikářským zaznamenáním počasí, které toho kterého roku panovalo, to není tak jednoduché. Velkou roli v tom, co se do dnešních dnů dochovalo, hraje psychologie a pohled na věc daného jedince, který uměl, chtěl a mohl psát a ještě měl to štěstí, že se jeho záznamy dochovaly do dnešních dní. Zjednodušeně: první silné zimě věnoval velkou pozornost, druhé menší, třetí v řadě odbyl jednou větou a čtvrtá, i když opět mrzlo, až praštělo, byla už vlastně normální. Zkrátka extrémy jsou zajímavé a vidíme to i dnes, kdy máme zvláště po loňském létě pocit, že extrémní počasí je častější, než dříve. Je tomu ale opravdu tak, nebo si více extrémů užily předchozí generace?

České Švýcarsko, ilustrační foto: Miloš TurekČeské Švýcarsko, ilustrační foto: Miloš Turek „Musíme rozlišit dvě období. První je období před instrumentálními měřeními, kdy opravdu sedíme, měříme teplotu a srážky a máme jasné údaje. To je, dejme tomu, posledních dvě stě let. Druhé období je doba před tím, kdy spíše dedukujeme počasí - podle různých typů sedimentů, přírůstkových vrstviček v krápnících nebo v korálech, a také podle ceny vína nebo daňových odvodů - třeba kolik se odvedlo daní za olivový olej. Zjistíte, že to sleduje nějakou sinusoidu, zhruba třiceti čtyřiceti letou, která doopravdy odpovídá kolísání klimatu. Musíte většinou kombinovat několik různých linií evidence. Když už pak máte ta instrumentální měření, tak je to relativně jednodušší.

A teď k těm extrémům. Ty extrémy můžeme počítat několika způsoby. Za prvé: přijde bouře, kolik zabije lidí. Problém je ale v tom, že je nás čím dál více. Druhá věc: přijde bouře a udělá velké škody na domech. Problém je v tom, že ta vhodná místa jsou obsazená, takže my stále více stavíme na těch rizikových místech. Tedy ani jedno ani druhé to přesně neodráží. Mimochodem, pojišťovny za poslední dvě nebo tři desetiletí pozorují nárůst škod, které musí vyplatit, třeba na pětinásobky. Klima se prostě stane a v této chvíli i stává velkou silou určující, kolik budeme platit na pojistném. A potom můžete ten extrém hodnotit meteorologicky. Jak rychle k němu došlo, jak silný byl vítr. Často bývá důležitá právě rychlost toho nástupu. Vyplývá z toho to, že opravu v těch posledních dvaceti nebo třiceti letech se tzv. index extremity zvyšuje. Máme doopravdy více extrémních stavů počasí a to se kombinuje s tím, že je více lidí, majetku, staveb, takže ty škody i při poměrně malé variabilitě počasí můžou být několikanásobně vetší.“

Loňské léto bylo extrémní nejen teplotami, ale také suchem. V minulých létech zase naopak často přišly povodně, ať už ty bleskové nebo ty způsobené dlouhotrvajícími dešti. Podobných změn počasí nebyl ušetřen ani středověký člověk. Podívejme se na více než 1000 let starý kronikářský zápis.

ri"V celé České zemi suchota byla, neb od velikonoc (25.IV.) až do sv. Jana Stětí (29.VIII.) déšť nepřišel, takže obilí velmi ztenčelo, trávy uschly, dobytek pomřel, potokové a studnice přeschli, v jezerách a rybnících vody se smradily, ryby mřely a země se horkem na mnoha místech zapalovala. Biskup Deodatus, jinak Bohdal, vida takové Božské dopuštění, nařídil v kostelích zpívání žalmův ustavičně, až potom XXVIII.dne měsíce srpna, Pán Bůh jsa v hněvu svém ukrocen, dal déšť hojný na zem, kterému se všecko stvoření v krajině zradovalo."

V roce 1014 to podle Šimona Partlice ze Špicberka nakonec dopadlo vlastně dobře. Otázkou zůstává, s čím se naši předkové dokázali vyrovnat lépe, jestli se suchem nebo povodněmi.

„Záleží zase na tom, kde jste.“

Když jsme v Česku?

Ilustrační foto: Jeroen Moes, CC BY-SA 2.0Ilustrační foto: Jeroen Moes, CC BY-SA 2.0 „Když jsme v Česku. Obilí je v podstatě stepní travina, to znamená, že poměrně dobře snese sucho. V Čechách prakticky nikdy nebyl hladomor v dobách velkého sucha, ale ty hladomory jsou prakticky vždycky vázané na vlhké počasí, kdy to obilí shnije na polích. To je důležité si uvědomit. To znamená, že když dojde k sopečnému výbuchu, který způsobí zvlhčení klimatu, je větší pravděpodobnost, že se u nás neurodí. Naopak zase třeba v Súdánu, když jsme to pozorovali, tak tam člověk, zemědělec, sel obilí a ukazoval nám, co seje. Bylo to pět nebo sedm různých druhů, a to proto, že kdyby to sucho bylo doopravdy velké, tak některé odrůdy nevzejdou a jiné vzejdou a on bude mít aspoň něco. Ten celkový výtěžek není velký, ale na přežívání je to dostačující. To znamená, že v polosuché oblasti, jakmile udeří větší sucho, tak je konec a nevypěstujete vůbec nic.“

Asi nejznámější sucho zasáhlo české země v roce 1947, jeho důsledkem bylo vysychání potoků, studní a samozřejmě velká neúroda. Na některých místech nedosáhla sklizeň obilí ani polovinu očekávaného výnosu. Pomoc tehdy nabídly Spojené státy i Sovětský svaz. Další události jsou už obecně známé: československá vláda přijala sovětskou pomoc, americkou odmítla. O několik měsíců později přišel únor 1948.

Kolečka nad futry a bílý kůň

Naše vysílání jsme otevřeli pranostikami a chvíli u nich ještě zůstaneme. S jejich pomocí a na základě pozorování se lidé dříve snažili předpovědět počasí. Nejen pranostiky jim ale pomáhaly s předpovědí. Na Valašsku lidé na den svaté Lucie zakládali tzv. luciánský kalendář. Podrobný popis najdeme v publikaci Návrat ke kořenům, která se věnuje lidové kultuře a tradicím na Moravskoslovenském pomezí.

Svatý MartinSvatý Martin "Staří hospodáři předpovědi pevně věřili. Zapisovali pozorování nejen na trám či na dveře, ale jsou ještě i záznamy ve starých kalendářích. Od sv.Lucie do Vánoc je 12 dnů jako 12 měsíců příštího roku. Tehdy se sledovalo počasí čtyřikrát během dne i noci a zapisovalo se, jak je: jasno, polojasno, prší nebo sněží nebo je zvláštní povětrnost. Mnozí hospodáři nelenili a i za noci vyšli ven se podívat, zda svítí měsíc, z které strany vítr vane atd. K značení se udělalo 12 čtverečků, nebo většinou spíše koleček, která symbolizovala měsíce v příštím roce. Každé kolečko se křížkem rozdělilo na čtyři díly a tam se značilo počasí pro jednotlivé týdny. Kdo chtěl mít jistotu, sledoval a značil ještě počasí, jaké bylo od Božího narození do Tří králů, takže někdy byly nad sebou dvě řady koleček. Počasí zajímalo hospodáře, aby mohli usuzovat, jaký bude rok - jaká a kdy asi bude senoseč, kdy sít pohanku a jak se podaří obilí nebo zemáky." A možností, jak (snad) předpovědět počasí se tradovalo mnohem více.

Ke zmíněnému svátku svaté Lucie se váže i mnoho slibovaných pranostik. Svatá Lucie sněhy rozvane anebo Svatá Lucie, noci upije, dne nepřidá. Jedna z těch nejznámějších pranostik hovoří o svatém Martinovi, který přijíždí na bílém koni. Ke svatému Martinovi se váží i další obdobné pranostiky: na svatého Martina, bývá dobrá peřina. Na svatého Martina kouřívá se z komína atd. Den po svatém Martinovi jsme loni spolu s Václavem Cílkem tento pořad natáčeli a po bílém koni tedy nebyla ani lichokopytnická stopa.

„Svatý Martin byl často brán v některých evropských oblastech jako začátek zimy. My teď máme 18 stupňů…Především si musíme uvědomit jednu věc. Před objevem ropy bylo jakékoliv svícení hrozně drahá záležitost. To je rok 1859. Existovaly před tím různé lojové lampy, olejové lampy, ale svíčky, které se dělaly často třeba z tuku velryb, už jenom to je dneska absurdní, tak byly hrozně drahé. Ekonomové uvádějí, že náklady nasvícení byly až 1000 krát větší, než jsou dnes. Svíčka se tedy svým způsobem považovala za majetek. Takže lidé chodili brzy spát. Anebo když byly ty noci doopravdy dlouhé, tak si povídali. Nejvíce si povídali na osamělých farmách a v mlýnech. Proto máme nejvíce hororových příběhů buďto ze starých mlýnů, když zůstaneme v tom českém prostředí, anebo z farem v Irsku a Anglii. Pak z toho vzniká ten anglosaský horor.“

Já jsem vlastně na toto téma přišla tak, že mí prarodiče vyprávějí o tom, jaké bývaly zimy. Je to vzpomínkový optimismus, ty babiččiny zimy, kdy zapadalo bůhví co, bůhví až kam a nemohli se dostat do školy, nebo je to realita?

Zima v Beskydech, ilustrační foto: CzechTourismZima v Beskydech, ilustrační foto: CzechTourism „Vzpomínky často časem zesilují a extrémní počasí bylo vždycky zajímavé. My si nepamatujme ty průměrné roky, ale pamatujeme si většinou ty extrémy. Extrémů ale bylo i v minulosti hodně. Já jsem si tady jenom poznamenal: 1622 zamrzl Bospor - ohrožen obchod mezi Černým a Středozemním mořem. 1683 dva měsíce byla zamrzlá Temže v Londýně, takže lodě přistávaly téměř na moři a byly obrovské problémy třeba s dopravou uhlí. 1740 irský hladomor. Když si vezmeme výbuch indonéské sopky Tambora v roce 1816, to jsou roky bez léta, tak v červenci napadl sníh v New Yorku, to je opravdu na zbláznění. 1883 výbuch sopky Krakatau a ten klimatický neklid, to velké množství sopečného prachu, se v případě Krakatau kopíruje ještě několik let. Obvykle to odezní po dvou letech, ale tady asi došlo k několika menším výbuchům, takže 1883 až 1888 byly mnohem horší klimatické podmínky a snížená úroda. Těch pět let je už hodně. Ty dva roky se dají vydržet, podle toho, jak kde, ale tohle pak už doopravdy vede k sociálnímu rozvratu.“

A co se týče českých zemí: silné zimy zasáhly naše území například v roce 1947 nebo 1962 a z těch novějších je to pak například zima roku 2006 nebo přelomu let 2009/2010. Ta letošní zima je ještě před námi. Ať už bude průměrná nebo se tak či onak zapíše do dějin, přeji vám, aby pro vás byla šťastná a spokojená a s ní i celý rok 2016.

01-01-2016