Vejdi do chrámu svatého mučedníka Víta, kde odpočívá tělo svatého mučedníka Václava…

Svatováclavská kaple v chrámu sv. Víta, foto: Barbora Kmentová

Slova jedné z václavských legend jsme si dali do titulku dnešního svátečního vysílání. Je Velký pátek, den, kdy byl podle křesťanské tradice ukřižován Ježíš Kristus. Dřevo z kříže, roucho, do kterého bylo jeho tělo zavinuto, nebo trny z koruny, se kterou umíral, se staly po staletí uctívanými předměty a v jejich pravost se kdysi bezvýhradně věřilo. Postupně se k nim přidaly i další ostatky světců, v českých zemích nejčastěji svatého Václava, Vojtěcha nebo Ludmily.

Chrám sv. Víta | Foto: Kristýna Maková,  Radio Prague International
Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha se zavírá v 15:40, poté, co prokličkuji skupinou turistů, která se marně snaží do chrámu dostat, přesvědčuji chvíli vrátného o tom, ať udělá výjimku a pustí mě dovnitř. V kapli svatého Václava na mě totiž čeká Petr Kubín z Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy spolu se studenty. Ti přednesou referáty a odejdou. My zavřeme dveře kaple, kde své povídání o relikviích začínáme...

Je to pro podobný rozhovor to pravé místo, když se totiž podíváme před sebe, vidíme na nástěnné malbě jednu z prvních relikvií, která se objevila na českém území - paži svatého Víta.

"Je velice zajímavé, co ten dar Jindřicha Ptáčníka českému knížeti Václavovi měl znamenat. Václav jej dostal darem v roce 929 a v dobovém i dnešním politicko-diplomatickém kontextu se to prezentuje jako dar spojenci. Ono to ale ve skutečnosti to bylo možná trošku jinak. Bylo to v roce 929, kdy saský vévoda, pozdější král Jindřich Ptáčník porazil Václava, došel až do Prahy a to, že mu dal to rámě svatého Víta, patrona Sasů, tak tím chtěl říct, že je to takový praporek, taková značka, kterou tady zabodl a tím řekl, toto území je pod naší kontrolou. Něco podobného udělali Češi o něco málo později, když dobyli Krakovsko. V Krakově postavili rotundu svatého Václava, to je dnešní krakovská katedrála. A tím se chtělo říct, tady to je naše, to je náš svatý Václav. A něco podobného bylo i s tím ostatkem svatého Víta, šlo o šíření impéria."

Petr Kubín  (ve Svatováclavské kapli chrámu sv. Víta),  foto: Martina Bílá
Takové putování ostatků těch prvních světců, to, že se vyměňovali, bylo běžné?

"To bylo běžné. Šlo jednak o zmíněné politické důvody, kdy se šířilo panství pod patronací světců a jednak samozřejmě o významné dary, které měly náboženskou i symbolickou funkci."

Existovaly mezi nimi takové, o které byl větší zájem než o jiné?

"Samozřejmě, relikvie byly hierarchizované. Nejdůležitější byly relikvie Páně, něco ježíšovského - kus dřeva z kříže, kus kamene z Božího hrobu atd. Pak relikvie Panny Marie, apoštolů, mučedníků, panen a pak vyznavačů. Zájem byl největší o nejdůležitější relikvie, které se získávaly velmi obtížně. Když jsme tady v katedrále svatého Víta, tak si připomeňme, že tady byly koncentrovány ty nejdůležitější relikvie českého státu, ale pozor, nikoliv Svaté říše římské. Ty byly deponovány na Karlštejně."

Našli bychom tady ještě dnes nějaké relikvie?

Svatovítský poklad,  foto: oficiální stránky Pražského hradu
"Ano, celou řadu jich máme ve svatovítském pokladu, který je dneska ve dvou částech. Část je v pokladnici přímo v katedrále, tam jsou lebky světců, druhá část je v kapli svatého Kříže, která je přístupná veřejnosti. Ty lebky světců jsou samozřejmě nejdůležitější, z českých patronů je to tedy hlavně Václav, Vojtěch, Ludmila. Máme tady i ale třeba evangelistu Lukáše. V kapli svatého Kříže je třeba ručička neviňátka betlémského a takové podobné bizarní relikvie. Měli jsme tady dokonce i mateřské mléko Panny Marie, ta sbírka tady byla veliká."

Asi nejznámějším sběratelem ostatků byl Karel IV. Sbírali už ale přemyslovští králové a knížata nějaké relikvie?

Karel IV.,  foto: ČT24
"Ano, ale žádný z nich nebyl takovým přeborníkem, jako Karel IV. Úcta k relikviím hrála ve středověku obrovskou roli. Pro ně to byla integrální součást tehdejšího křesťanství. To, co v dnešním katolickém křesťanství znamenají svátosti, tak tu roli měly tehdy relikvie, zprostředkovávaly milost z nebe na zem. A kdo měl nějakou relikvii, nebo kdo ji uctíval, tak ten se přímo stýkal s tím, koho ta relikvie představuje. A to všechno musíme promítnout do situace, v jaké se nacházela tehdejší medicína. Medicína byla bezmocná a lidé tehdy věřili, že prostřednictvím relikvií získají zdraví. Proto se ty relikvie tolik uctívaly, máme o tom nesčetně svědectví, že se lidé modlili na hrobě toho a toho za uzdravení své nebo svého dítěte a věřili tomu, že to uzdravení skutečně získávají. Takže i z tohoto důvodu byly relikvie pro ně tak strašně důležité. Když je Karel sbíral pro Prahu, tak se domníval, že tím na Prahu a české království snese milost z nebes a pak bude království prosperovat. Jemu šlo tedy především o dynastii, ale dynastie stála na království."

Svatý Vojtěch na pouti do Polska a zase zpátky

Chrám sv. Víta,  kaple sv. ostatků,  foto: Barbora Kmentová
Tím, který před Karlem IV. dovezl do Čech asi nejvýznamnější relikvii, byl kníže Břetislav. Přitom šlo vlastně o relikvii domácí, o ostatky druhého českého biskupa svatého Vojtěcha. Vojtěchovo tělo bylo uloženo v polském Hnězdně a nad ním bylo v roce 1000 zřízeno arcibiskupství. Zatímco v Praze bylo dlouho stále jen biskupství a Vojtěchovy ostatky by to třeba mohly změnit. V roce 1039 proto vpadl Břetislav do Polska. Vojtěchovo tělo se ale podle Kosmovy kroniky vyzvednutí od hordy vojáků bránilo a odnést jej Češi mohli až po třech dnech, ve kterých se postili, káli a slibovali, že se napříště vyvarují jakýchkoli špatných skutků. A Břetislav pak vyhlásil nad Vojtěchovým hrobem tzv. Břetislavova dekreta, soubor nařízení a zákonů, kterými se nadále měli Čechové řídit.

"Tak pravil kníže. A biskup, vzývav jméno svaté Trojice a vzav kladivo, -- zatím co ostatní kněží zpívali sedmero žalmů a jiné k tomuto svatému dílu vhodné modlitby -- počal zvolna bořiti vršek hrobu a odboural jej až dolů k svatému pokladu. A když otevřeli rakev, všichni, kdo byli v kostele, byli ovanuti tak pronikavou přelíbeznou vůní, že tři dni, jako by se byli najedli nejsytějších pokrmů, nemyslili na občerstvení jídlem; ba i velmi mnoho nemocných se uzdravilo v ten den. Kníže, biskup a několik málo kmetů podívavše se viděli Božího světce, jak se jeho tvář a podoba skvěje a jak je jeho tělo naprosto neporušeno, jako by byl toho dne sloužil slavnou mši svatou; i zpívali kněží Te Deum laudamus a laikové Kyrieleison a jejich hlasy se rozléhaly až k nebesům."

Spolu s Vojtěchem odvezli Čechové také ostatky jeho bratra Radima a svatých Pěti bratří.

Pravé? Falešné? Zkontrolujte autentiku!

Satováclavská kaple,  foto: Barbora Kmentová
Vojtěchovy ostatky se ale nevyhnuly nařčení z toho, že to s jejich pravostí není úplně jasné. A nebyly samy. Ostatně na pravost relikvií se dbalo už ve středověku, i když trochu svérázným způsobem. A to už se zase vracíme na Pražský hrad, do chrámu svatého Víta, do svatováclavské kaple.

Řešilo se ve středověku to, jestli jsou ty relikvie pravé?

"To se řešilo, samozřejmě, byly na to tzv. autentiky. Jsou to takové drobné pergamenové lístečky a na ně třeba biskup napsal: Já, biskup XY, potvrzuji, že lebka svatého Lukáše je skutečně lebkou svatého Lukáše. Tím to bylo potvrzeno. Samozřejmě dneska vědeckými metodami bychom to jednoduše vyvrátili, ale tehdy toto zaručovalo pravost. Dávali si velký pozor na to, aby neměli nějaké falešné relikvie."

Falešné ze svého pohledu...

Lebka sv. Lukáše,  foto: Martina Řehořová / oficiální stránky Katedrály sv. Víta,  Václava a Vojtěcha
"Falešné ze svého pohledu, samozřejmě. Dneska kdybychom to probrali, tak zjistíme, že devadesát procent se objevilo kdoví odkud a něco můžou být třeba i zvířecí kosti a tak, ale tehdy se svými metodami snažili dospět k tomu, že je relikvie pravá."

My jsme se bavili o tom, kdo vozil do českých zemí relikvie. "Vyváželi" jsme naopak nějaké relikvie my, nebo dostaly se relikvie nějakých českých světců do cizích zemí?

"Určitě, už jsem zmiňoval ten případ svatého Václava a katedrály v Krakově."

Tam tedy byla i relikvie, nejen kostel?

Svatý Vojtěch,  votivní obraz Jana Očka z Vlašimi
"Musela být, protože tehdy platilo, že kde byl oltář nebo kostel zasvěcený konkrétnímu světci, tak tam musel být i ostatek. To bylo takové nepsané pravidlo, ale dodržovalo se. Máme zprávy o vývozu relikvií svatého Václava už na konci 10.století, v roce 992 a relikvie byla myslím dovezena do katedrály v Halberstadtu. V roce 1011 pak do katedrály v Bamberku. Oltář českých světců byl třeba i v Cáchách, oltář svatého Václava byl v Římě, v bazilice svatého Petra. Takže ostatky se vyvážely, ale týká se to především těch největších národních světců - Václava a Vojtěcha, těch ostatních už pak méně."

On Vojtěch se vlastně vyvezl sám a my jsme si jej s Břetislavovým tažením dovezli zase zpátky.

"To máte pravdu, ale nedlouho potom se v Polsku znovu objevila lebka svatého Vojtěcha a Poláci říkali, že Břetislav si prý odvezl nějaké nesprávné tělo a že ta pravá lebka zůstala v Hnězdně. Lebka tam bývala ukazována až do 20.století, kdy se pak ztratila. Pak se našla ještě jedna lebka, ta je dodnes k vidění v Cáchách, kde je nejstarší stojící kostel svatého Vojtěcha z roku 999 a tam tu lebku mají. Takže byly tři lebky, teď už máme jenom dvě."

Relikviář s ostatky Svaté Anežky,  foto: Barbora Kmentová
A jak je to se svatou Anežkou? Říká se, že jediná relikvie, alespoň podle mých informací, je ve Španělsku, tuším kus čelisti. Ví se, jak by se tam měla dostat?

"Teď si to přesně nevybavuji, jak se tam dostala. Ale v Escorialu je velká sbírka ostatků, jak je sbírali španělští králové, a mimo jiné tam právě nalezli tu dolní čelist s tím, že byla označena jako čelist svaté Anežky, ale ruku do ohně bych za to nedal. Ostatky Anežky se ztratily už za husitské revoluce a my nemáme žádnou možnost, jak jejich pravost ověřit."

Už je vám velká zima, že?

"Je mi zima," směje se Petr Kubín, a tak vycházíme z kaple do chrámu svatého Víta.

Brzy začne obcházet svatý Václav…

A teď přichází na řadu akce, která s relikviemi zase tak úplně nesouvisí, tedy skoro vůbec, ale kterou si nemohu odpustit. Poté, co jsme opustili kapli svatého Václava a prošli nezvykle prázdnou hlavní chrámovou lodí, zamířili jsme do jedné z postranních kaplí:

"Jdeme přes kapli svatého Zikmunda. Míjíme tady hrob jednoho z českých patronů, připomíná Petr Kubín."

To byl taky Karlův oblíbený světec, že?

"Ano, Karel se totiž nechal v roce 1365 korunovat na burgundského krále. Burgundsko bylo takové nominální království uvnitř Svaté říše římské a svatý Zikmund byl burgundský král, který zemřel jako mučedník v 6. století. Karel požádal opata ve Svatém Mořici, aby mu dal tělo svatého Zikmunda. Přivezl ho sem a Jan Očko z Vlašimi hned příští rok zařadil Zikmunda mezi zemské patrony. A tak se burgundský král, který neměl s Čechami nic společného, stal uprostřed 14.století českým patronem."

Svatý Zikmund
A podle něj dal jméno svému druhorozenému synovi.

"Ano, ale ten syn to možná pak pokazil, protože ten kult se tady nijak zvlášť neujal. Myslím, že mnoho Zikmundů jsme tady neměli," popisuje Petr Kubín a neomylně míří k malým dvířkům, kterými projdeme ven. Neprojdeme! Za mohutnou kliku bereme zbytečně. Jsme tady zamčení.

Jsme tady zamčení, už je nám zima a nedaleko dveří sedí velký pavouk. Petr Kubín chvíli kouká okýnkem ve dvířkách a přemýšlí, jestli na ně zabouchat, pak volá někomu nedostupnému, já se rozhlížím a stále více mrznu. Pavouk na zdi nehne ani jednou osminohou. Naštěstí. Pomoc nakonec nedorazí zvnějšku, ale blíží se i s příslušným chrastěním klíčů, nad kterým srdce rozhlasáka plesá, odkudsi z hlubin chrámu. A taky se nepokrytě směje:

Petr Kubín,  foto: Martina Bílá
"My jsme byli v kapli, dotáčeli jsme rozhovor a tím jsme se zdrželi. Já jsem si myslel, že jsme už tady sami, a říkal jsem si, proboha, co teď budeme dělat," vysvětluje Petr Kubín.

"Počkáme, až začne obcházet svatý Václav," navrhuje řešení náš zachránce a odemyká, zatímco já se soustředím na to, abych se v co největším půlkruhu vyhnula pavoukovi.

Prodloužený pobyt v chrámu tedy končí, rozhovor ale potom, co se naše teplota vrátí na 36.5, může pokračovat.

Jediné místo v Česku

A ještě jedna vsuvka, která se netýká přímo relikvií...Když obcházíme katedrálu, trochu se sice ještě klepeme, ale rozumět nám snad bude. Povídáme si o korunovačních klenotech a místnosti, která je skrývá. Má vůbec okna?

"Já si myslím, že má. Ukážeme si je. Já jsem tedy vevnitř samozřejmě nikdy nebyl a asi se tam bohužel nikdy nepodívám, ale tady zvenku ta okénka vidět jsou, konkrétně tady nad Zlatou branou, na které je mozaika z doby Karlovy z roku 1370 i s těmi všemi českými patrony včetně Zikmunda. Vidíte, jak teď jdeme okolo, že jsou tam dvě okénka. Za nimi je ta slavná korunovační komora."

Ona vypadá alespoň zvenku podle těch oken docela velká, na to, co je v ní. Co je vlastně všechno v ní?

Starý královský palác,  foto: Správa Pražského hradu
"Tam nejsou ty relikvie, o kterých hovoříme, tam je koruna s tím, co ji doprovází, tedy žezlo a jablko. Já to znám jen z fotografií, je tam nějaký nábytek ze začátku 20.století a především kožené pouzdro, ve kterém je koruna uložena. Musí tam být celkem nevlídná atmosféra, protože komora je zavřená a většinou se otevírá jednou za 5 let."

Petr Kubín se náhle uprostřed Jiřského náměstí zastavuje a rozhlíží:

"Když už jsme tady, tak vám ukážu jedno místo, které je jediné v České republice. Můžeme odtud vidět všechny stavební slohy najednou. Když se otočíme směrem na východ, tak vidíme románské věže svatojiřské baziliky. Pak se otočíme na druhou stranu a vidíme vrcholně gotický závěr svatovítské katedrály. Otočíme se směrem na jih a vidíme pozdně gotický kostel Všech svatých. Hned vedle něj stojí Starý královský palác, ten už je v renesančním slohu. Teď přejedeme do raného baroka, otočíme se zpátky směrem na východ, vidíme průčelí svatého Jiří. Vpravo vedle je vrcholně barokní kaple svatého Jana Nepomuckého. Od ní směrem ke kostelu Všech svatých je Palác šlechtičen, ten je empírový. Nakonec tady na severní straně máme Nové probošství, to je novogotický dům, který tady postavil Josef Mocker na konci 19.století. Čili z tohoto jediného místa vidíme všechny stavební slohy."

Na Vyšehradě, o týden později

Bazilika svatého Petra a Pavla na Vyšehradě,  foto: Martina Bílá
K dalšímu natáčení se scházíme o týden později. Nevlídné počasí je stejné, místo jiné, ale významem vedle Pražského hradu se neztratí, ostatně hledí na něj z pravého břehu Vltavy. A odtud, z Vyšehradu, podle pověstí panovala bájná přemyslovská knížata v čele s kněžnou Libuší. Před bazilikou svatého Petra a Pavla už čeká Petr Kubín. I tentokrát se budeme věnovat relikviím a také schránkám, ve kterých jsou uloženy, tedy relikviářům.

"Jsme tady v kapli na Vyšehradě u kosti, která prý patřila svatému Valentýnovi. Jak se tak na to dívám, mohla by to být třeba lopatka. Jak se to sem dostalo, to se přesně neví, nicméně znovu objeveno to bylo před pár lety. A protože je svatý Valentýn známým patronem snoubenců a zamilovaných, tak se tady teď pravidelně slaví na svatého Valentýna pouť snoubenců, zamilovaných a těch, co se připravují na manželství a přitom se na oltáři vystavuje právě tady tento ostatek."

Mohli bychom se zaměřit na to, v čem ten ostatek je?

Relikviář s ostatky sv. Valentýna,  foto: Martina Bílá
"Je v relikviáři, tedy zdobené schránce, zřejmě z pozlaceného dřeva. Okolo té asi lopatky jsou nějaké květy a především okolo vlastní kosti vidíme nápis Valentini martyris, čili Valentýna mučedníka. Připomenu jenom, že Valentýn měl zahynout mučednickou smrtí v antickém Římě, někdy ve 2. či 3.století, jako kněz, který v době pronásledování křesťanů tajně oddával snoubence. Proto je jejich patronem."

Je to barokní relikviář?

"Ano, tohle je barokní relikviář. Vypadá to asi tak na 18.století."

Máme tady i nějaké jiné relikviáře? Myslím tím ne jiné obsahem, ale stylem vyhotovení?

"Když popojdeme o kousek dál, máme tady ve třetí postranní kapli takový speciální relikviář, kterému se říká plenář. Vidíte, že relikvie tady vyplňují celou prostřední část oltáře. Je tam celá řada kostí a kostiček. Když se na to nakloníme, vidíme celou řadu jednotlivých relikvií. Jsou zabalené, ozdobené nějakými látkovými ozdobami. Vidíme, že jména, která k nim přísluší, jsou většinou bizarní - svatá Christiana, svatý Viktorín a především je tady i popisek martyrum ex catacumba, což znamená, že jsou to kosti mučedníků z římských katakomb. V baroku, kdy se tyto relikvie přivážely za Alpy, tedy k nám do střední Evropy, tak se lidé domnívali, že všichni mrtví, všechny kosti v katakombách, patřily světcům. Což tak samozřejmě nebylo, katakomby sloužily jako normální pohřebiště. Hroby bývaly označené, ale pokud to lidé nevěděli, tak to jméno třeba nějak doplnili, aby to znělo latinsky, ale neznamená to, že jsou to konkrétní kosti světců, ke kterým by se dal propojit nějaký konkrétní příběh, to často nejde."

Relikviář zvaný plenář,  foto: Martina Bílá
To je tedy takový veliký společný relikviář? Jde také o barokní práci nebo typ relikviáře, jaký se vyráběl v baroku?

"Je to oltář z 19.století, ale v takové úpravě, jaká by byla bývala provedena i v baroku. Pochází ale očividně z doby obnovy Vyšehradu na konci 19.století."

Já se totiž snažím dostat k tomu, jestli i relikviáře podléhaly módě?

"Jistě, samozřejmě, ty nejzdobnější jsou ty barokní a v té době bylo také oblíbené vystavování celých koster. Tady v tomto kostele to není, ale můžeme to vidět třeba v Kladrubech a tuším v Praze u svatého Jakuba. Kostra se oblékla do dobových šatů, případně se doplnily kosti, které chyběly."

Doplnily se někým jiným?

"I třeba zvířetem. Prostě, když to chybělo, dalo se tam něco jiného, hlavně, aby to tvořilo celou kost a následně kostru. Svázalo se to drátkem a udělal se z toho tzv. barokní manekýn. Ten se pak vystavil do oltáře, většinou tady pod menzu, k té spodní části, ta byla prosklená, takže je možno přijít přímo ke světci a vidět jej. Bylo to provedeno tak, aby vypadal co nejvíce jako živý."

Kde leží první český král?

V bazilice svatých Petra a Pavla najdeme více relikvií a relikviářů, některé vypadají třeba jako menší kolegové slavného relikviáře svatého Maura, některé pak jsou i ve tvaru paže. Za další relikvií zamíříme přímo k oltáři:

Historička Helena Soukupová s úlomkem oltáře sv. Petra,  foto: web magistrátu hl.m. Prahy
"Jsme u moderního hlavního oltáře. Do něj byla před několika lety vložena petrovská relikvie. Nejedná se ale o kost. Jestli to půjde, tak odklopím oltářní plátna...a tady to už vidíme. Je to kousek kamene a okolo něj je latinský nápis, který můžeme přeložit Z oltářní desky svatého Petra apoštola neboli svatého Klimenta, papeže a mučedníka. O co vlastně jde? Karel IV., který rozšířil tuto baziliku, přivezl z Itálie z jednoho kostela, který se nachází u Pisy kousek kamene z oltářní desky, u které prý svatý Petr sloužil svou první mši poté, co přijel do Itálie. A pak tam prý jeho žák, svatý Kliment sloužil rovněž mši a na ten kámen mu ukáplo několik kapek krve. Je to tedy dvojitá relikvie, petrovská a klimentská. Kliment byl poté také papežem."

To byl ten, jehož ostatky vytáhli z vody Konstantin s Metodějem?

Svatý Longin,  foto: Martina Bílá
"Ano, to je ten, co ho našli na Krymu. Za husitských válek se ta relikvie ztratila. Její význam tkvěl v tom, že tento kostel byl a je zasvěcen svatému Petru. Kapitula byla přímo podřízena papeži v Římě, nebyla podřízena pražským biskupům a arcibiskupům. A vložení kusu oltáře svatého Petra je symbolem sepětí s Římem. A protože se kdysi ta relikvie ztratila, tak nynější kanovníci navázali na tuto tradici a přivezli si z toho kostela, který se jmenuje San Piero a Grado, kousek kamene a vložili jej znovu do moderního oltáře, který se nachází tady v presbytáři baziliky na Vyšehradě."

A od oltáře přejdeme k poslednímu místu, o kterém dnes bude řeč.

"Tady jsme u kaple svatého Longina a v ní se nachází tzv. Longinova tumba. Longinus, my to natáčíme 15.března, má dneska svátek. Svatý Longin byl ten, který probodl kopím Ježíšův bok. Václav Králík z Bořenic, to je doba Václava IV., tedy někdy na začátku 15.století, získal v Itálii celé Longinovo tělo nebo nějaký kus skeletu. Převezl jej sem do Prahy a uložil jej na Vyšehradě právě v této kamenné tumbě. Tato tumba sloužila jako relikviář. Původně to relikviář nebyl, původně to byl skutečně sarkofág pro uložení zemřelého. Vidíte, že to má z přední strany kříž a patřilo to zřejmě nějaké velmi významné osobě. Uvažuje se o tom, že v této tumbě byl původně pohřben první český král Vratislav II., který tady skutečně někde pohřben je, ale neví se teď kde. Patrně to ale mohlo být v této tumbě, která byla potom dodatečně druhotně použita, to už se ví s jistotou, jako relikviář svatého Longina."

Tzv. Longinova tumba,  foto: Martina Bílá
Kde přesně ostatky prvního českého krále a několika dalších členů přemyslovského rodu leží, není jasné. Původní bazilika totiž stála trochu jinde, než ta dnešní. Přemyslovci jsou tak nejspíše uloženi na dnešním vyšehradském hřbitově. Vratislav II. tak odpočívá poblíž předních osobností českého národa. Tedy je vlastně, i když trochu dějinným nedopatřením, na správném místě. Na místě, které se dnes těší podobné úctě, jako kdysi v mysli středověkého člověka relikvie.