Českým Lyžařem století byl vyhlášen Jiří Raška

24-11-2003

Čeští lyžaři slaví sto let trvání svého svazu, nejstaršího svého druhu na světě, a při té příležitosti vyhlašovali toho nejlepšího ze svých řad - Lyžaře století. Více ve sportovní rubrice Herbert Brynda.

Běžkyně na lyžích Kateřina Neumannová, foto: ČTKBěžkyně na lyžích Kateřina Neumannová, foto: ČTK Na druhém místě v anketě o českého lyžaře století se umístila žena, naše nejlepší lyžařka posledních let Kateřina Neumannová. A slavnost v aule pražského Karolina pro ni byla příjemná hned dvakrát, po téměř dvou letech totiž dodatečně převzala stříbrnou a bronzovou medaili z olympijských her v Salt Lake City, které ji náležely po diskvalifikaci Rusky Lazutinové. Kateřina Neumannová neskrývala dojetí ani zadostiučinění:

"Dojatá jsem byla hlavně z děkovného potlesku tolika slavných lyžařů, byl to pro mě krásný pocit. I když samozřejmě úplně jiný než na sněhu a na stadionu. Během toho potlesku se mi promítlo vše, co se událo od olympijského závodu v Salt Lake City až do dnešního dne, a bylo toho strašně moc. Byla to taková dojemná chvíle, ale také je důležité, že jsou teď medaile tam, kde mají být. Mám z toho prostě radost."

Lyžařem století se ovšem nestala Neumannová, ale skokan na lyžích, držitel zlata a stříbra z her v Grenoblu v roce 1968, Jiří Raška. Dvaašedesátiletý vítěz pro Radio Praha nejdříve zavzpomínal na své začátky.

"Vzhledem k tomu, že jsem takové to válečné dítě a po válce byla chudoba, tak většina dětí a kluků se zabývala nějakými sporty, protože nic jiného nebylo. Navíc jsme pocházel z velmi chudé rodiny a neexistovaly žádné finanční možnosti, takže jsme se zabývali různými sporty. I když jsem dělal mnoho sportů, tak u mě zvítězilo lyžování. Začínal jsem s během, se sjezdem, ale pak vyhrál skok, protože jsme to měli tak nějak v rodině. Jako malý jsem sledoval svého strýce a staršího bratrance při závodech a nějak se mi to zalíbilo, připadalo mi to jako takový mužný sport. Zůstal jsem u něho a udělal jsem dobře, měl jsem štěstí."

Kateřina Neumannová s Jiřím Raškou, foto: ČTKKateřina Neumannová s Jiřím Raškou, foto: ČTK Reprezentační kariéra Jiřího Rašky byla opravdu obdivuhodně úspěšná a rozmanitá, nejkrásnější vzpomínky se ale váží ke Grenoblu 1968.

"Aktivně jsem závodil dvacet let, z toho šestnáct let jsem byl v reprezentačním družstvu Československa. Zúčastnil jsem se dvou olympiád a tří mistrovství světa. Takže vzpomínky jsou krásné, a samozřejmě ty nejkrásnější vzpomínky mám na olympijské vítězství v Grenoblu v roce 1968."

Hlavní hrdina Pavlovy 'Pohádky o Raškovi' má dodnes mezi svými někdejšími největšími soupeři řadu přátel.

"Díky účasti na různých mezinárodních závodech jsem poznal mnoho kamarádů. Měl jsem také své velké konkurenty, rivaly. Zpočátku jsem vzhlížel k velikánům a potom, když jsem se dopracoval do světové špičky, tak mezi mé největší soupeře patřil Bjorn Wirkola z Norska, u kterého jsem byl letos v létě na oslavách jeho šedesátin. Jeho pozvání jsem velmi rád přijal, protože jsem se tam sešel s mnoha a mnoha závodníky, ať už starší generace, nebo s řadou svých vrstevníků, s nimiž jsem závodil. A byli i další. Byl to Kankonen, závodníci z bývalé NDR, z Německa; Rakousko tehdy ještě nemělo tak silnou skokanskou základnu jako nyní. Byli tam také Slovinci - nebo Jugoslávci -, kteří v tom měli také silnou tradici a samozřejmě také Seveřané."

Z tuzemska pak Jiří Raška jednoznačně nejvíce vzpomíná na svého trenéra Zdeňka Remzu:

Jiří Raška, foto: ČTKJiří Raška, foto: ČTK "Když začal Zdeněk Remza v roce 1960 trénovat reprezentaci, tak se tam sešla velmi dobrá parta mladých kluků; bylo nám od šestnácti do dvaceti let a byla to opravdu bezvadná doba. Díky tvrdé práci, kterou nám trenér Remza ordinoval, jsme se vypracovali a ve světě nám neřekl nikdo jinak než 'Remza-boys' a když jsme kamkoliv přijeli na závody, tak se vždy soupeři děsili, že nás přijelo osm nebo deset a že je tím pádem posuneme o několik míst dozadu."

A právě dobrá parta stála podle Rašky za úspěchem československých skokanů v 60. a 70. letech minulého století.

"Byla to tvrdá práce v přípravě, v tréninku; i když je to sport individuální, tak musí být dobrá parta a kolektiv, který musí spolupracovat a ne si nějak závidět nebo mít vůči sobě nějakou zášť. V kolektivu se vždy překážky řeší daleko lépe, než jednotlivě."

Dnešní stagnaci svých mladších následovníků ale Jiří Raška nevidí jen v nedostatečně stmelené partě, kořeny jsou podle něj hlubší.

"Podle mého názoru dnes mladí lidé nevěnují takovou pozornost přípravě a nejsou ochotni podstoupit tak tvrdou řeholi. Samozřejmě že je jiná doba, jsou jiné tréninkové možnosti a metody. Ale myslím, že jde v první řadě o zaujetí, o žití tím sportem. V dnešní době, kdy má mládež mnoho jiných lákadel, se mladí nedokáží na sport koncentrovat jako my dříve,"

říká pro Radio Praha český 'Lyžař století', Jiří Raška.

24-11-2003