Jizerská padesátka je životní styl, říká veterán „bílé stopy“ Jaroslav Haupt

Na zasněženém bedřichovském stadionu se pohupují tisíce zkřehlých milovníků běžeckého lyžování a čekají na osvobozující výstřel, který jim umožní vyrazit vpřed. Startuje 52. ročník Jizerské padesátky - bezesporu nejmasovější české sportovní události roku, ve které poměřují síly jak profesionálové, tak nadšení amatéři.

Foto: Eva TurečkováFoto: Eva Turečková

Živý přenos z Jizerské padesátky je oblíbeným tématem diskusí u ojíněných půllitrů, jako námět k písni „Pěšáci bílé stopy“ si jej vypůjčila i česká skupina Tata Bojs.

Jaroslav Haupt, foto: Eva TurečkováJaroslav Haupt, foto: Eva Turečková Už několik desetiletí vyráží na trasu také čilý osmdesátník Jaroslav Haupt.

„Jeden z kamarádů, který mě před těmi čtyřiceti, padesáti lety sem přivedl, tak ten už je v tom lyžařském nebíčku a zbyly mi po něm lyže. Tyhle krásný lyže jsem dostal na památku od jeho syna… Já mám teď trochu na krajíčku, je to citovka.“

Pan Haupt nezahájil závodnickou kariéru v útlém dětství v tělovýchovné jednotě. Na stráně Jizerských hor ho přivedl těžký životní zážitek, který se tehdejší třicátník na radu odborníků rozhodl „rozběhat“. Jizerská padesátka podle něj není sport, je to životní styl.

„No jasně, životní styl. Je to hlavně o kamarádech a každá ta Jizerská padesátka má svůj příběh, svoji atmosféru.“

Foto: archiv Jizerské 50Foto: archiv Jizerské 50 Na otázku, kolikrát ji už běžel, odpovídá trochu rozpačitě: „Já nejsem statistik, tak jsem si pro zajímavost počítal ty registrační nálepky na lyžích a těch jsem napočítal dvacet. Takže minimálně dvacet Jizerských padesátek mám za sebou. Možná, že jich mám i víc.“

„Jako spousta dobrých nápadů v Čechách se Jizerská padesátka zrodila v hospodě u piva… Byla výsledkem sázky horolezců z liberecké Lokomotivy, kteří se přeli o to, kdo dovede dojet nejrychleji z Bedřichova na Jizerku a zase zpátky. Tak se vlastně jela v únoru 1968 první Jizerská padesátka, které se v té době zúčastnilo 52 závodníků, startovné stálo pět korun a v jeho rámci závodníci dostali v cíli teplý čaj a dvě tatranky,“ vypráví v kavárně pražského sídla Jizerské padesátky organizátor závodu David Douša.

Humorný příběh měl tragickou dohru. V roce 1970 se patnáct otců – zakladatelů největšího běžeckého závodu v Čechách vydalo na Expedici Peru pokořit jednu z nejvyšších hor v Jižní Americe – Huascarán. V Andách je zastihlo nejničivější zemětřesení v historii kontinentu, při kterém zahynulo kromě českých horolezců na 70 tisíc obyvatel Peru a okolních států.

Foto: Eva TurečkováFoto: Eva Turečková „Jejich odkaz žil dál a už v roce 1971 se jela Jizerská padesátka jako memoriál Expedice Peru, a vlastně až do loňského roku rekordní léta zažívala právě v 70. a 80. letech, kdy byla nesmírně populární nejen v tehdejším Československu, ale samozřejmě i v okolních státech, v Německu, v Polsku.“

Podle Jaroslava Haupta je Jizerská padesátka těžší než dálkové běhy, tzv. laufy, v zahraničí. „Já bych řekl, že v průměru je náročnější než ty tratě ostatní. Tady se vlastně od startu, nevím, kolik je Bedřichov, jestli 650 nebo 700 metrů, šlape nahoru až na Rozmezí – to je tisíc metrů nad mořem. Takže běžíte devět kilometrů do kopce.“

V loňském roce jelo Jizerskou padesátku 7300 závodníků, v letošním roce je zájem ještě větší. Na výkonnosti nezáleží, žádná jiná omezení, než početní, ze strany organizátorů nejsou.

Jizerské padesátky se účastní tisíce závodníků, foto: Zitronenpresse, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0Jizerské padesátky se účastní tisíce závodníků, foto: Zitronenpresse, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0 „Dá se říct, že závodu se může zúčastnit v podstatě kdokoliv, omezení neexistují. Může ho jet každý, kdo alespoň trochu ovládá běžky. Padesátka není už jen ten padesátikilometrový běh, ale je to sedm závodů, od závodu pro děti, kde se účastní oficiálně děti od 4 let, až po ten nejnáročnější. Nejstarší účastník byl více než 90 let starý“.

„Profesionálů najdeme na trati 120-130, naprostou většinu tvoří právě ti nadšení amatéři,“ vypráví dále za organizátory David Douša.

„Startovní pole je nějakých 150 metrů tím směrem, kde je stadion. Tady v těchto místech je snímání čipu, protože dřív se startovalo na výstřel – dnes sice výstřel zazní také, ale čas se počítá od okamžiku, kdy přijedete, máte na noze čip, a někde v těchto místech se načte, aby se ti lidé netlačili a nešlapali si po lyžích,“ pokračuje Jaroslav Haupt.

Jaroslav Haupt, foto: Eva TurečkováJaroslav Haupt, foto: Eva Turečková Čilý osmdesátník se ale rozhodně nejezdí „jen“ zúčastnit.

„V minulém ročníku jsem byl první v kategorii osmdesát až nekonečno, a ten čas – nevím, jak se mi to povedlo – byl vynikající. Co bylo příjemný, že jsem pak dostal mail s obrovskou gratulací a s tím, že příští ročník mám startovné zadarmo. V tomhle se docela změnil přístup organizátorů k těm obyčejným lidem, kteří to běhají, k obyčejným laufařům. Takoví ti známí – Řezáč, Bauer a tak dále – ti jsou na to zvyklí, ale obyčejným lidem se to stane jednou nebo dvakrát v životě, že se přiblíží k nějakému vyhlášení vítězů.“

„Sklenáři“ na trase

David Douša, foto: Eva TurečkováDavid Douša, foto: Eva Turečková Přestože si na Jizerskou troufne také řada méně zdatných běžkařů, pro „loudaly“ závod rozhodně není.

„Pro závodníky platí na trase limity, do kterých musí dojet na check pointy. Ty máme na Jizerce, na Smědavě a na Hřebínku. Pokud tam závodníci nedorazí včas, tak jsou ze závodu staženi a máme pro ně připravené svozové autobusy, které je samozřejmě vrátí zpátky do cíle,“ popisuje David Douša záchytný systém pro unavené závodníky.

„V historii jsme měli na trati dokonce zvláštní kontroly, kterým se říkalo sklenáři. To podle toho, že koukali závodníkům do očí, a kdo z nich měl skelný pohled, tak toho z trati stáhli, protože hrozilo riziko, že by závod nemusel dojet, takže by ho musela zachraňovat horská služba někde na trase.“

Občerstvovačka v Bedřichově, foto: archiv Jabloneckého kulturního a informačního centraObčerstvovačka v Bedřichově, foto: archiv Jabloneckého kulturního a informačního centra Také pan Jaroslav pamatuje na Jizerce leccos. Jak lidé nevydrželi v mrazu na startu a přes veškeré snahy organizátorů „to odpálili o pět, deset minut dřív“. Vzpomíná i na bolestivé začátky, „kdy to člověk ještě neuměl“.

„Občerstvovačku tehdy dělali vojáci, měli tam polní kuchyni, ohřáli takové ty silné párky, k tomu pivo, člověk si tam sedl někde na pařez a pak běžel. A běžel tak dlouho, než dostal křeče do nohou (směje se), pak čtvrt hodiny musel stát nebo se nějak hýbat, aby ty křeče pominuly – tak moc to bolelo. Dnes už je to úplně o něčem jiném. Je to profesionálně udělané. Já jezdím jen na teplý ionťák, právě kvůli křečím, sem tam si vezmu nějaké rozinky a nějaké ty kousky čokolády.“

Alfou a omegou je sníh

Foto: Eva TurečkováFoto: Eva Turečková Jizerská padesátka ale dokáže pěkně potrápit hlavně organizátory. Například když není sníh. Poprvé se závod musel zrušit v roce 1988, za celou historii Jizerské padesátky se situace opakovala ještě čtyřikrát. Extrémní byl pro organizátory také rok 2015, kdy v sobotu, druhý den závodů, přišla výrazná obleva, teploty vystoupaly až na 12 stupňů a vydatně pršelo.

„Na některých místech tras vznikly doslova bažiny, do kterých se skútry organizátorů bořily až po řidítka. Byli už jsme v době goretexů a vysokých vodních sloupců, které ale v takových podmínkách absolutně nefungovaly. Do neděle teplota znovu klesla pod nulu – tehdy se zrodila zvláštní praxe, že ráno se všichni organizátoři, ještě než se oblékli do spodního prádla, obalili celí do strečové folie, protože jen tak se dokázali odizolovat od toho vlhkého prostředí,“ vypráví David Douša.

Šamalova chata na Nové louce, foto: Eva TurečkováŠamalova chata na Nové louce, foto: Eva Turečková Před deseti lety cizinci tvořili 40 procent všech účastníků, dnes se jejich podíl snížil kvůli zvyšující se účasti domácích „laufařů“ na 25 procent. Nejčastěji přijíždějí Němci, Poláci a Skandinávci.

„Počítali jsme, z jaké největší dálky k nám přiletěl některý z účastníků, a bylo to 15 tisíc kilometrů z Nového Zélandu. Loni jel jeden závodník z Kapverd, přijíždějí Japonci, Kanaďané, Američané.“

Trochu jiný pohled na běžecké lyžování nabízí Petr Polák, správce historické Šámalovy chaty na Nové louce.

„My jsme na Šámalově chatě už od roku 1991, začínal tu můj táta, takže vlastně od dětství pozoruji, jak se to všechno vyvíjí, lidé se změnili, z turistů se stali hlavně běžkaři. Tím, že se Jizerská padesátka dostala mezi světové dálkové běhy, tak je přínosem vlastně celou sezónu. Víkend, kdy se koná závod, je ale pro nás paradoxně nejslabší za celou zimu, protože jsme uprostřed těch tratí. Vynahradí to ale ostatní dny. Jizerky – to je teď běžecký fenomén.“

Petr Polák, foto: Eva TurečkováPetr Polák, foto: Eva Turečková Petr Polák se směje a dodává: „Z té turistiky se to dostalo někam úplně jinam. Všichni si teď měří, jak rychle objeli malé kolo, jak rychle velké kolo, všichni mají sporttestery, telefony, jsou to najednou takoví polozávodníci.“

Podle „pěšáka bílé stopy“ Jaroslava Haupta ale každý zkušený závodník dobře ví, že nejdůležitější je správně namazat.

„Když člověk blbě namaže, tak je důležitá kondička. Když namaže dobře a nemá kondičku, tak to nějak dojede…“