Petr Urban si z ukradených olympiád nedělá těžkou hlavu

22-02-2010

O sáňkařském sportu se v posledních dnech mluví více než obvykle. Může za to bohužel tragická nehoda Gruzínce Nodara Kumaritašviliho, který při olympijském tréninku po nárazu hlavou do betonového nosníku zahynul. Avšak nejen o bezpečnosti a strachu jsme hovořili s nejlepším a také bezesporu nejvtipnějším sáňkařem české historie Petrem Urbanem.

ZOH ve Vancouveru jsou v plném proudu, ale vy sedíte doma ve Smržovce ačkoliv jste vyhrál rekordní 17. titul mistra republiky. V Kanadě sáňkují jiní, jak je to možné?

Petr Urban (v popředí) a olympijský vítěz ve vodním slalomu Lukáš Pollert ve Smržovce na přeboru Čech v roce 2005, foto: ČTKPetr Urban (v popředí) a olympijský vítěz ve vodním slalomu Lukáš Pollert ve Smržovce na přeboru Čech v roce 2005, foto: ČTK "Kdybych tam byl, tak by to asi dopadlo špatně. Od olympiády v Albertville 1992 jsem v zahraničí nikdy nejel. Sice jedu vždy 3 jízdy za rok u nás ve Smržovce, ale to je úplně jiná, přírodní, hrbolatá dráha a to je úplně něco jiného než uměle chlazená koryta. Možná je to v té Smržovce ještě těžší. Navíc ani nemám speciální saně, jezdím na starých po tátovi, takže ve Vancouveru bych se asi zabil. Už na to nemám ani fyzičku a reakce."

Přesto ale máte na to, porážet českou špičku. Čím to?

"Chodím trochu běhat, abych ze sezení u stolu při kreslení úplně nezplacatěl. To je jediné, ale na saně musíte mít posílené a zpevněné všechny svaly, aby vydržely ten tlak, nápor a přetížení v zatáčkách. Navíc cestování a mrznutí na dráze pro mě není."

Právě kreslením vtipů jste se hodně proslavil. Je pro vás olympiáda velkou inspirací?

"Samozřejmě, otec i strýc byli na olympiádě v Grenoblu a Innsbrucku, já se tam také dostal, i když měl jsem jet na čtyři a byly z toho jenom dvě."

Jestli si dobře vzpomínám, tak to nebylo kvůli výkonnosti, ale nepřejícím funkcionářům?

Foto: www.pivrnec.comFoto: www.pivrnec.com "V Sarajevu jsem měl životní formu, byl jsem třetí ve SP, ale nějakýma šméčkama jel někdo jiný. Už mě to přebolelo. Potom jsem chtěl pokračovat až do Lillehammeru, protože se tehdy zkrátil pravidelný čtyřletý cyklus na dva roky, ale funkcionáři řekli, že jsem starej a svými vtipy kazím morálku, takže mě vyhodili z reprezentace."

Určitě jste ale během olympiád v Calgary a Albertville zažil spoustu zajímavých příhod a možná i některé sám vyvolal. Můžete se o některé s posluchači podělit?

"Na olympiádě na to není moc čas. Jsou tam nervy a naplno se staráte o saně. Ale za mlada se mi jednou stalo, že jsem v esíčku najel do první zatáčky popředu, dostal smyk - do další zatáčky jsem tak najel pozadu, ale tam znovu dostal smyk, otočil se a vyjel z toho zase popředu. To jsem byl tenkrát strašně populární, bylo mi teprve 12 let a na kulatých saních jsem ty smyky šmíroval furt. Kolem dráhy ve Smržovce tenkrát nebyly mantinely a já se jednou zašel podívat na závody se sestřenicí. Dost se tehdy bouralo a jak to jeden závodník nezvládl, tak se sestřenka lekla a běžela do lesa. Co čert nechtěl, saně vylétly za ní a mezi smrčky jí trefily do prdele. To si moc nepomohla, ještě chudák měla šití."

A měl jste někdy na startu strach?

"Strach k tomuto sportu patří, hlavně pokud jedete novou dráhu. Jako třetí jsem jel ledové koryto v Sarajevu, kde se dosahovalo rychlosti až 150 km/hod. To se člověk obává, aby měli dobře propočítané zatáčky a někdo se nezabil. Tenkrát jsem se tam vyboural, vyvrtnul si kotník a skončil jsem. Strach má člověk vždycky, zvláště na drahách, o kterých slyšel, že se na nich třeba tři lidi zabili."

Když jste tak často spojován s humorem, stalo se vám někdy, že jste přestřelil třeba kanadským žertíkem, když je teď ta olympiáda v Kanadě?

"Ne. Akorát nám na olympiádě chybělo pivo. Hokejisti měli celou bednu a na nás nic nezbylo. Ještě že kamarád Pavel Ploc vždy tři vyškemral. Tenkrát jsem měl smlouvu, že jsem každý den posílal do novin kreslený vtip a k jednomu mě inspiroval běžec na lyžích Petrásek, který při nástupu řekl: "Forma není důležitá, důležité je být pořád trochu nalitej". Tak jsem to nakreslil a tím jsem asi kazil tu morálku. Funkcionáři zkrátka nepochopili, že šlo o srandu."

Ani přes ty trable s funkcionáři jste nikdy nelitoval?

"Já říkal pravdu, aby sáňkování neskončilo tam, kde je dnes. Můj táta i já jsme jezdili ve světové špičce a funkcionáři dělali všechno pro to, aby nás z té špičky vyštípali. Když jsem do nich rejpal, tak mi i zakazovali mluvit s novináři, ale já se nedal. Vždy jsem si stál za svým, protože saně jsou malý sport a ten potřebuje partu. Ne, aby všichni do sebe šťouchali lokty."

22-02-2010