Sáňkař Petr Urban měl na ZOH v Calgary opravdu vybranou společnost

27-02-2006

Všechny olympijské medaile jsou už rozdány. Italský Turín sice zavřel své brány, ale to neznamená, že je zavře i pravidelná sportovní rubrika. Ještě jednou nasajeme olympijskou atmosféru s někdejším sáňkařským reprezentantem Petrem Urbanem.

Petr Urban (vpravo) a Lukáš Pollert, foto: ČTKPetr Urban (vpravo) a Lukáš Pollert, foto: ČTK Tento nenapravitelný enfant terrible českého sáňkování se během své kariéry dokonce dočkal vyhazovu z reprezentace a to rozhodně nikoliv z výkonnostních důvodů.

"Kreslím od pětaosmdesátého roku, takže jsem kreslil obrázky i na olympiádách v Calgary a Albertville. Dokonce kvůli jednomu mě vyhodili z reprezentace, když vyšlo, že forma není důležitá, důležité je být pořád trošku nalitej. Nemohl jsem kvůli tomu jet na další olympiádu do Lillehammeru, takže vlastně kreslení mně paradoxně zkazilo mou sáňkařskou kariéru a vlastně i pomohlo, protože kdybych neskončil, neměl bych na něj tolik času a nevybudoval si takové jméno."

Jak vidno, Petr Urban si i na této nemilé zkušenosti našel pozitivní stránku. Nad odpovědí, proč se ho chtěli činovníci sáňkařského svazu zbavit nemusí dlouho přemýšlet.

"Vždycky jsem protestoval proti tomu, aby to vedli lidé, kteří o sáňkování nic neví. Dostali se tam vždy kvůli svým dětem a pak začali rozhodovat kdo kam pojede. Oni vědí, že já jsem vždycky říkal co si myslím a měl jsem s tím vždy problémy."

Petr Urban, foto: ČTKPetr Urban, foto: ČTK Dnes pětačtyřicetiletý profesionální kreslíř poodhalil tajemství úspěchu našich skokanů na calgarské olympiádě.

"Na Calgary vzpomínám rád. Bydleli jsme tam všichni sportovci dohromady, takže se člověk skamarádí s ostatními. Já jsem spal na pokoji s Jirkou Malcem, který pak byl třetí na středním můstku. Pamatuji si, že na tu dobu bylo průkopnické jak si kluci skokani přivezli kelímky se sílou. Nějaký senzibil jim do kelímku od jogurtu nacpal sílu a kluci to měli pod postelí. Byli hrozně nervózní, když to uklízečka shodila. Můžu potvrdit, že to fungovalo, protože měli jeden navíc, tak jsem ho měl pod postelí také a opravdu jsem jezdil v tréninku třetí místo. Jenže pak přijel Franta Jež, tak jsem mu to musel dát a buch, oteplilo se a už jsem byl patnáctý."

Sám si z her v hlavním městě kanadské provincie Alberta odnesl několik úsměvných vzpomínek.

"Samozřejmě se pohybujete po společných prostranstvích, takže koukáte po známých jménech. Třeba se mnou jel ve výtahu Tomba. Já ho tehdy nepoznal, ještě nebyl tak známý, ale samozřejmě jsem si přečetl jeho visačku. Nebo krasobruslařka Wittová. Divil jsem se, jak o ní všichni básní. Zase taková sexbomba mi nepřipadala, možná když by se svlékla. Když jsme jeli z dráhy, tak si ke mně v autobusu sedl Nykänen. Pořád sebou cukal, jako kdyby měl epileptický záchvat. Asi už v duchu skákal, ale jak pořád vstával a zase si sedal, tak jsem si říkal co mu vadí, smrdím snad. Člověka ty legendy zkrátka vždycky překvapí. Může se ale chlubit, že vedle mě seděl Nykänen v nejlepší slávě."

Příhodu k pobavení přidal Petr Urban i z následující olympijské destinace v savojských Alpách, tedy z francouzského Albertville.

"Naši bobisti si vždy vozili nějakého atleta. Jeden z našich nejlepších desetibojařů toho tehdy neměl moc naježděno a v cíli měl za povinnost zabrzdit. Nějak to nestihnul, takže prolétli cílovou boudou. Ještě že tam nebyl nějaký sráz, tak to naprali přímo do sněhu. Měli větší úspěch než kokosy na sněhu."

27-02-2006