Týden v ČR

Posledních sto vojáků 4. česko-slovenského praporu KFOR, foto: ČTK

Přehled nejdůležitějších události tohoto týdne v České republice připravil Josef Kubeczka.

Posledních sto vojáků 4. česko-slovenského praporu KFOR,  foto: ČTK
Poslední 104 vojáci 4. česko-slovenského praporu KFOR se v úterý vrátili z Kosova do vlasti. Skončila tak jejich více než půlroční mise. Místo nich odletěli do Kosova noví vojáci.

Úkolem pěti stovek příslušníků smíšeného praporu bylo zajištění bezpečnosti Srbů i Albánců na kosovsko-srbské hranici. Vyhledávali zbraně a munici, podíleli se na potlačování kriminality. Náhlé zhoršení bezpečnostní situace v Kosovu v polovině března, kdy během etnických nepokojů zemřelo několik desítek lidí, prodloužilo misi o více než měsíc. Závažnost tehdejší situace potvrdil i velitel 4. česko-slovenského praporu podplukovník Josef Kopecký.

"Když to srovnám s tím, jaké operace jsme prováděli loni a jaké letos, tak je to obrovský rozdíl. Před tím jsme se soustřeďovali na zabezpečení klidného prostředí pro všechna etnika a snažili jsme se vytvářet podmínky pro demokratický rozvoj. Letos šlo bohužel o to, jak zachraňovat lidské životy, majetky a samozřejmě jsme museli také chránit sami sebe."

Počty českých vojáků v Kosovu se původně měly snižovat. Březnové události ale vedly k tomu, že Praha od tohoto úmyslu ustoupila. Podle Josefa Kopeckého stejně reagovaly další státy.

"Počet příslušníků praporu se nezmění. Původní plány na snižování stavu zhruba o sto lidí byly zrušeny a víceméně ta pětistovka lidí, která tam působila, zůstane i nadále. Z pohledu celého KFOR ty nepokoje vyvolaly velké problémy, protože politika KFOR byla zaměřena na snižování celkového počtu mnohonárodních sil. V současné době je v Kosovu zhruba 17 tisíc lidí a státy hledají možnosti, jak ty počty alespoň udržet nebo i zvýšit."

Čeští vojáci si v Kosovu od samého začátku u obou etnik získali velký respekt. Po vytvoření smíšeného česko-slovenského praporu se prestiž jednotky ještě zvýšila. Mnohým Kosovanům totiž předložila ukázkový příklad toho, že spolu mohou perfektně vycházet a spolupracovat příslušníci dvou národů ze státu, který zanikl.


Foto: Evropská komise
83% dotázaných Evropanů má jakousi představu o existenci České republiky. Ovšem například českého prezidenta Václava Klause neznal nikdo z téměř tisíce oslovených mladých lidí ve věku do třiceti pěti let žijících v Londýně, Paříži, Bruselu, Lisabonu a Stockholmu. Vyplývá to z výsledků nedávného průzkumu "Co si Evropané myslí o Češích".

Za známost České republiky v Evropské unii můžeme vděčit zejména sportovcům. 38% dotázaných znalo nějakého českého sportovce, především fotbalistu Pavla Nedvěda, dále pak Karla Poborského a hokejistu Jaromíra Jágra. Oproti sportovcům je na tom hůř Václav Klaus. Za prezidenta České republiky jej označila pouze tři procenta dotázaných. 17% si myslelo, že zná jméno prezidenta, ale 75 % z nich jmenovala Václava Havla. Někteří ale považují za českého prezidenta Borise Jelcina nebo Vladimíra Putina.

"Myslel jsem si, bydlel jsem totiž čtyři roky v Paříži, že povědomí o České republice, o nejrůznějších odvětví našeho života, není velké. Musíme počítat s tím, že jsme relativně mladá země pro staré země Evropské unie. Co mě však překvapilo nejvíce? Jsme země, která je relativně spojována s kulturou, ale povědomí o českých kulturních osobnostech není opravdu příliš velké,"

tvrdí koordinátor výzkumu Vlastimil Špalda.

Rčení "co Čech to muzikant" už platí asi pouze u nás. Jenom 9% dotázaných bylo schopno jmenovat nějakého českého hudebního skladatele nebo interpreta. Také čeští spisovatelé na tom nejsou nejlépe - alespoň jedno jméno znalo dvacet tři procent z celkového počtu respondentů.

"Nemyslím si, že je to překvapivé. Někdy si o sobě myslíme, že jsme pupkem světa, přitom jsme velmi malá země. Jsme v Evropské unii jen několik týdnů, takže si nemůžeme myslet, že jsme středem pozornosti obyvatel Evropské unie,"

domnívá se koordinátor projektu Vlastimil Špalda.


Nicholas Winton spolu s několika z 669 lidí,  kterým ještě jako dětem zachránil před válkou život,  foto: ČTK
Ve středu se devadesáti pěti let dožil Brit Nicholas Winton; člověk, který na prahu 2. světové války zachránil z obsazeného Československa 699 židovských dětí. České velvyslanectví v Londýně uspořádalo v úterý na jeho počest tzv. "rodinný večírek", na který mu přišli poblahopřát mnozí ze zachráněných.

"Bylo to velice dojemné, protože Nicholas Winton v těch pětadevadesáti letech je ještě pořád činný, má smysl pro humor a byl rád, že nás tolik vidí,"

říká jedno z 669 "Wintonových dětí" Hanuš Šnábel z Londýna, který se oslavy zúčastnil.

Nicholas Winton,  foto: ČTK
"Ještě dneska, v 95 letech, je sir Nicholas velice činný v charitativním světě. Organizuje domovy pro starší lidi. Když jsem se ho jednou zeptal, kde k tomu bere energii, tak mi řekl: To víš, jednoho dne jim možná budu ťukat na dveře sám. To mi řekl, když mu bylo 94."

Winton byl koncem 30. let burzovním makléřem a v roce 1938 se chystal na dovolenou do Švýcarska. Od přítele se dověděl o akcích na pomoc uprchlíkům a po zabrání českého pohraničí Německem a později po příchodu nacistů do Prahy si uvědomil kritickou situaci. Společně se dvěma dalšími přáteli otevřel v Praze kancelář a začal organizovat transporty dětí do náhradních rodin v Británii. Jak Hanuš Šnábel připomněl, o Wintonových zásluhách se celá desetiletí nevědělo.

"Vůbec se k tomu nehlásil, ani jeho žena o tom nevěděla, dokud nenašla na půdě balík dokumentů. A pak se ke všemu přiznal. To je jeho způsob jednání. "Co bylo, bylo, důležitější je, postarat se o to, co je a co bude."