Přehled týdeníků

Výběr z českých týdeníků připravila Zdeňka Kuchyňová.

Jak uvádí týdeník Respekt, v polovině května vystoupil šéf odborů a senátor Richard Falbr, s dosud nejtvrdší kritikou zahraničních investorů. Jak uvedl, vláda jim dala velké výhody a tím u nich vytvořila dojem, že jsou naši spasitelé a nemusí respektovat české právo a české odbory. Záminkou se pro Falbra stal případ jihlavské firmy Bosch Diesel, kde se před měsícem tři zaměstnanci pokusili založit odbory. Stalo se tak poté, co se po Novém roce snížily příplatky za sobotní a nedělní služby. Ředitel přitom sliboval, že platy budou o 10 procent vyšší. Čeští manažeři Bosche zorganizovali podpisovou akci proti vzniku odborů. Dělníky upozornili, že se může se stát, že přijdou o 13. a 14. plat, veškeré příplatky, i pátý týden dovolené. Pak připravili podnikové autobusy se slovy: Běžte jim říct svůj názor. Takto popisuje situaci jeden za zakladatelů odborů Miloš Kubišta.

Rozbuškou v sále se stala slova hosta, místopředsedy odborového svazu Kovo Josefa Středuly, který se hned na úvod svěřil, že přijíždí z Vítkovic. Připomínka hutí balancujících před bankrotem posluchače rozlítila a k pódiu začala létat vajíčka a pomeranče. Po deseti minutách se schůze rozpadla. Jednomu z trojice zakladatelů lidé rozdupali mobilní telefon, jiného začali bít hned pod jevištěm. Dodnes se nikdo z dělníků ani z vedení třem mužům neomluvil.


Legenda českého hudebního nebe, zpěvák a herec Waldemar Matuška se zlobí. Jak píše týdeník Respekt, když před patnácti lety dal se svojí ženou Olgou sbohem diktatuře a emigroval do USA, obsadil jeho byt na Václavském náměstí kolega - bývalý král popové scény, dnes úspěšný manažer showbyznysu František Janeček. Aby si Matuška mohl v šedesátých letech, v době své největší slávy vysněný půdní dvoupokojový byt na Václavském náměstí postavit, založil ještě se čtyřmi lidmi družstvo. V domě pak vznikly 4 byty a jeden ateliér. Jak Matuška říká, i když je soud odsoudil k propadnutí majetku, o užívací právo na byt nepřišli. Rok po revoluci byli rehabilitováni a rozsudek zrušen. Když přijeli do Prahy, nestačili se divit, jejich byt byl obsazen. Žalobu podali na Janečka až v roce 1998. Přátelé jim prý říkali, že není radno se s ním pouštět do sporu, prý má dlouhé prsty. Pak je ale právník přesvědčil, aby neházeli flintu do žita. Podle jeho názoru nemohl stát byt zabavit, protože nepatřil jemu, ale celému družstvu. Přesto Matuškovi s touto verzí u soudů všech stupňů neobstáli. Byt vyhrál Janeček. Tvůrce diskotékových hitů 80. let neměl svého času se získáním konfiskovaného bytu potíže. Za zády mu stáli vlivní funkcionáři. Manželé Matuškovi se však zatím vzdát nechtějí. V současné době projednává Ústavní soud žádost o zrušení všech předchozích rozsudků.


O Slezsku - polozapomenuté zemi - píše časopis Týden. Na státním znaku je zastoupeno černou orlicí na zlatém pozadí. Že je to symbol Slezska, přitom často nevědí ani sami obyvatelé této části České republiky. Žije tu asi milión obyvatel a na mapě připomíná tvar Slezka kapří duši. Do státního znaku i preambule ústavy se dostalo coby třetí historická země Koruny české. Má i svoji hymnu, která se nikdy nestala oficiální hymnou všech Slezanů a skoro nikdo ji nezná. Přesto je dvakrát denně slyšet z věže radnice ve Slezské Ostravě, kde ji vyhrává elektrická zvonkohra. Přesně určit zemské hranice neumějí ani rodilí Slezané, natož Češi. Po vlastním parlamentu však ve Slezsku nikdo netouží. Separatismus tu byl patrný jen krátce na počátku devadesátých let. Strážci slezského patriotismu považují za svůj velký úspěch, že tuto část republiky přestali přehlížet televizní moderátoři při předpovědi počasí. Zatímco v počasí zvítězili, ve fotbale zatím ne. Českomoravský fotbalový svaz návrhy na rozšíření názvu o slůvko "slezský" zatím strikně odmítá. I dnes má po Petru Bezručovi Slezsko své básníky a patrioty. Například básník Bogdan Trojak, mimochodem nositel prestižní Ortenovy ceny, když jede za svým přítelem do Opavy, kličkuje okresními silnicemi, aby nemusel zajet na území sousední Moravy.


V obřích českých hypermarketech se začíná objevovat nový druh zákazníka. Jak uvádí časopis Týden - zasněně jezdí dlouhé hodiny mezi regály a nakonec u pokladny zaplatí banán a krabičku cigaret. Jeden z mnoha - říkejme mu třeba Jan - vyráží večer do velké haly za Prahou nejméně dvakrát týdně. V zaměstnání bývá v průměru 11 hodin a když končí, připadá si jako vymačkaný citrón. Není jediný, kdo podlehl novému fenoménu "relaxace v hypermarketu". V odborné literatuře ještě není popsaný, ale patří mezi závislosti stejně jako kouření či alkohol. Kdo jezdí relaxovat do hypermarketů, řeší podle psychiatra Karla Nešpora nějaký hlubší problém. Mnozí tito lidé říkají, že jsou unaveni a touží po tom, aby nemuseli mluvit s lidmi. V malém obchodě by je dřív nebo později oslovila prodavačka. V hypermarketech si jich nikdo nevšímá. Psychologové upozorňují, že mezi regály málokdo síly skutečně obnoví. Nakupování jako terapii vyloženě nezavrhují. Někdy působí očistně, ale ve chvíli, kdy se bez něj člověk neobejde, měl by se rychle poohlédnout po jiném způsobu oddechu.