Přehled týdeníků

Spolu se Zdeňkou Kuchyňovou nahlédneme na stránky prestižních českých týdeníků.

Zviditelnit se znamená šokovat. Nebo alespoň vyvolat rozruch. A tak se nám to na české politické scéně hemží hráči pokeru, svalnatými Hamlety, rytíři, zastydlými milovníky vláčků i obyčejnými strejci. Nejnovějším přírůstkem do sbírky je břichatý, vousatý, do červeného kožichu navlečený chlapík, píše ve svém posledním letošním dvojčísle časopis Týden . Vždyť se to podle něj vlatně nabízí. Václav Klaus jako Santa Claus, a kdy jindy než před Vánoci? Fotograf Petr Škvrně byl však první, koho předsedu ctihodné Poslanecké sněmovny a konzervativní Občanské demokratické strany napadlo oslovit. "K tomu muselo jednou dojít, když už se tak jednou jmenuji," vysvětluje samotný Klaus, proč se ustrojil do červeného kostýmu, vycpal si břicho a zapózoval fotografovi. S výsledkem je zatím spokojený. Podobně se v minulosti nechali vyfotografovat i jeho kolegové z branže. Dnes trpce litují. Třeba místopředseda ODS Ivan Langer či pražský radní a unionista Michael Hvížďala. Jsou výjimkou, neboť "netradiční foto" je výsledkem chladného kalkulu politiků. Moc dobře vědí, že "udělat čtenářům srandu" je jedna z nejspolehlivějších metod, jak dát o sobě a své straně vědět. Politika je z velké části show. A když jsou Vánoce, nabízí se Santa Klaus. Šéf ODS fotografii mimo jiné považuje také za dárek pro své příznivce. "Bude-li to jako dárek někdo chápat, budu rád. Moji zavilí nepřátelé budou ale jistě říkat, že jsem se určitě zbláznil," dodal pro časopis Týden Václav Klaus. Show musí pokračovat...


S velkou dávkou nadsázky přináší časopis Týden imaginární dopis premiéra Miloše Zeman Ježíškovi. Píše: Milý Ježíšku, jak jistě dobře víš, já samozřejmě vím, že nejsi, ale protože mám již od dětství opravdu velmi dobrou fantazii, umím si Tě představit: ležíš v jesličkách zavinutý v plenčičkách a máš obličej mého nejlepšího přítele. A tak Ti letos píšu, co bych si přál pod stromeček. Při Tvé pověstné naivitě, která Tě dovedla až na Golgotu, Tě možná překvapí, že nemám, a jak si možná pomatuješ, nikdy jsem ani neměl obyčejná přání. Nejsem žádný Jarda Tvrdík, který podle toho, co má pod nosem, ještě nedobojoval svůj zápas s pubertou, takže jsem mu dal pod stromeček holicí strojek a čtyřiadvacet stíhaček. Ne, nepřeji si, jako když jsem Ti psal před čtyřmi lety, vést spálenou zemi. S těmi dluhy, co jsme nasekali, to je práce leda tak pro Špidlu. Aby sis to špatně nevyložil, já nejsem nevděčný. Taky proč, nestrádám, než jsem Ti začal psát, Kája Březinů mi naservíroval pečeného Holuba. Nedbám jako někdo, o kom se ještě zmíním, o kravaty, šaty a drahá auta. Obvykle skoro nevnímám, kde jsem nebo v čem jedu. Pamatuješ, co jsem Ti psal, když jsem byl malý chlapec? Jak strašně jsem si přál, aby mě měl někdo rád? A pamatuješ, jak jsem se poprvé oženil? Jak jsem doma před zrcadlem citoval Nietzscheho: "Bůh je mrtev" (promiň, nechtěl jsem se Tě dotknout) a přál si, abych měl státní pohřeb? Pokud jsi to při své boží inteligenci s tím pohřbem nepochopil, tak já si přeji, abych se stal příštím českých prezidentem, aby mi to nevyfoukl ten náfuka s ježkem. Varuju Tě před ním. Když jsem k němu posledně přišel do kanceláře, zaslechl jsem, jak říká: "Pane Bože, co zase chceš?" Chápeš? Loučím se a na zdraví, Tvůj Miloš, uzavírá časopis Týden.


Vítězní atleti starořeckých olympiád přecházeli ze sportoviště vzápětí na kulturní terén, kde byly jejich chvilkové výkony přenášeny do věčnosti v podobě soch a oslavných básní, píše týdeník Respekt a pokračuje: Dnes téma sportovní slávy zaujímá široký prostor v médiích celého světa, září ze stránek časopisů i z obálek knižních rozhovorů a činí z borců společenské celebrity - kulturní hrdiny však zpravidla nikoli. Žádný vzorný socialistický sportovec, který se nechal tréninky a anaboliky disciplinovaně měnit v účelový stroj, se takovou legendou nestal. Charisma velkých fotbalistů dolehne i na knihomola, kterému nebylo nikdy ani v nejmenším dáno pocítit krásu fotbalu. Suverenita, s jakou lapal míče František Plánička, působila prý magicky a triky Antonína Panenky byly básnicky geniální. Josef Bican prý zase útočil na branku bez záludností, ale s mistrovstvím klasika, který svou jasnou převahu založil na jednoduchosti, přímosti a pohotovém rozmyslu. Když se o Bicanovi zmiňuje Bohumil Hrabal, cítíme, že v něm ctí umělce. Také svou literární poetiku si možná utvářel tak trochu i na základě Bicanova fotbalového stylu. Komunisté po svém nástupu k moci sportovním hvězdám předchozí éry příliš nedůvěřovali. Mistryni světa Áju Vrzáňovou dohnali k emigraci a hokejový tým, který dvakrát po sobě získal na mistrovství světa zlatou medaili, se stal obětí provokace a inscenovaného procesu, v němž bylo osm hráčů odsouzeno celkem na sedmdesát let. Bican přišel po únoru 1948 téměř o všechen majetek a o pět let později popudil komunistické prominenty, když jej na prvomájovém průvodu oslavovaly dělnické zástupy víc než tribunu s představiteli strany a vlády v čele s Alexejem Čepičkou. Později se nejúspěšnější útočník českého fotbalu živil nakládáním kamenů v holešovickém přístavu. Josef Bican zemřel osmaosmdesátiletý 12. prosince. Jako sportovec zářil hlavně ve 30. a 40. letech, legendou však zůstává i po smrti, konstatuje týdeník Respekt.