Přehled týdeníků

Výběr z českých týdeníků s datem 26.1. připravila Eva Petržílková.

Společnost Falkon Capital patří mezi dceřiné společnosti rodiny bin Ládinů. A fakt, že Rusko splatilo svůj dluh vůči Česku prostřednictvím této firmy, znamená, že obě země sponzorují teroristu Usámu bin Ládina. To bylo sdělení ruského novináře Olega Lurjeho z ruského bulvárního listu Novaja Gazeta. jak uvádí týdeník Respekt během dvou dnů se ukázalo, že zpráva je nesmysl:

Podle českého premiéra je to důkaz, že Falkon je důvěryhodná firma a stejně tak nenapadnutelný je prý i způsob, kterým Češi vypořádali s Ruskem svou pohledávku. To je ale předčasný závěr. Falkon skutečně není Usámova firma. Nejnovější informace Respektu ale potvrzují, že Falkon je oprávněně podezírán z praní špinavých peněz. A to, jakým způsobem vypořádala Česká republika ruský dluh, navíc hrozí mezinárodní ostudou. Shodou okolností získal Respekt minulý týden dokument z prosincové schůze vedení Falkonu. Zpráva obsahuje informace, které odhalují, co dosud chtělo vedení Falkonu a spolu s ním i česká vláda zakrýt. Ministři v čele s premiérem dosud tvrdili, že ruský dluh bude vypořádán prodejem firmě Falkon, která peníze získá prodejem ruské elektřiny. Dokument ale svědčí o něčem jiném: peníze zaplatí českému eráru převodem přes různá bankovní konta přímo ruská vláda. Tuto transakci potřebovali Rusové utajit, protože tím obešli svůj slib Pařížskému klubu věřitelů, že jeho splátky vyřídí na prvním místě. Češi šli Rusům na ruku, a tak vlastně vstoupili do mimořádně temných obchodů symbolizovaných jménem firmy Falkon, píše týdeník. Podle něj česká vláda získala dvacetimiliardovou splátku za sto miliard dluhu za zády ostatních věřitelů Ruska, ruská mocenská elita si z rozpočtu ulila třicet miliard korun. A dalších padesát miliard je ve hře - mohly spadnout do klína vysoce postaveným lidem v obou zemích a zvýhodnit je tak například v politickém boji. Jenom policie může vyloučit, že Falkon využil neprůhledných transakcí k proprání špinavých peněz.

Podle týdeníku se vláda ještě dnes může z případu Falkon dostat se ctí. Stačilo by prostě popsat, jak celý obchod s Rusy navlékla, a zveřejnit dosud úzkostlivě utajované smlouvy. Pak by stačilo přiznat chybu, kterou přece udělala jen z obav o stabilitu rozpočtu.


Volič = blb - v tuto rovnici zřejmě věří čeští politici. Racionálnější vysvětlení jejich chování totiž není po ruce, míní časopis Týden a pokračuje:

Výsměch zdravému rozumu. Tak lze prozatím charakterizovat jednání čelných politiků na prahu supervolebního roku. Nedemise ministra průmyslu a obchodu Miroslava Grégra. Nereklama předsedy Poslanecké sněmovny a ODS Václava Klause, který se fotografoval s lyžemi Völkl na billboardu této firmy. Nevolební nekampaň sociální demokracie v podobě vládního cestování po krajích. Finanční eskamotáž ODA, která spíše než splácením dluhu byla dalším zadlužením, na němž by navíc tratil stát. To jsou nejzářnější příklady, kdy nestranný pozorovatel kroutí hlavou nad průhledností triků, které zástupci lidu na potenciální voliče vymýšlejí, píše časopis. Normální lidé si už dávno o politicích žádné iluze nedělají. Češi jsou podle průzkumů veřejného mínění konstantně nespokojení s privilegii politiků, úrovní jejich morálky či nezájmem o realitu. Z dlouhodobého sledování agentury STEM například vyplývá, že zhruba jen 17 procent obyvatel se domnívá, že čelní představitelé státu dbají na veřejné mínění. "V zásadě si většina lidí myslí, že politika je špína. Skutečnost, že politici lžou a nezajímají se o ty dole, je brána jako neměnný fakt, s nímž se nedá nic dělat. Ostatně lidé jsou zvyklí i z daleko nižších úrovní nejen politického života na aroganci, korupci a podobně. Čili je to u čelných politiků zas tak nevzrušuje," komentuje atmosféru ve společnosti analytik STEM Jaroslav Huk. Zajímavý paradox sledovali sociologové v letech, kdy vláda měla extrémně vysokou podporu voličů. Třeba v roce 1994, kdy s ní bylo spokojeno téměř sedmdesát procent lidí. Tehdy podle Huka převládalo mínění, že politici se sice nechovají nikterak morálně, ale jsou aspoň schopní odborníci.


Tolik na téměř předvolební téma časopis Týden. Ten v souvislosti s dnešní podobou rakousko-českého či česko-rakouského "soupeření" míní, že by bylo dobré připomenout jednu hezkou událost z roku 1909:

V létě se na Dunaji odehrála poněkud legrační výletní bitva mezi rakouskými potomky Nibelungů a plemenem slovanských pohůnků. Dělnický spolek vídeňských Čechů zorganizoval pro své členy výlet parníkem do Wachau a do Melku, na místa oplývající krásou a malebností. Výletníci tam měli vystoupit na břeh, pojíst klobásy, zapít je pivem, pak snad zajít na tancovačku a večer zase zpátky do svých rychle se rozrůstajících proletářských čtvrtí na okraji Vídně, v kterých to čím dál více houstlo češtinou, asi jako teď turečtinou. Všechno vypadalo idylicky a čeští dělníci se svými manželkami se těšili na pěkné zážitky. Pořadatelé výletu však udělali chybu: jejich parník se měl plavit tou samou vodní cestou, podél níž přitáhli někdy v šerém dávnověku bájní Nibelungové... Tudíž se jednalo o cosi jako o germánský Říp nebo Vyšehradskou skálu, byť ve vlhké podobě. A manifestační výstup na Říp si v oněch časech ostrého nacionalismu nedovolil ani nejoprsklejší spolek pražských buršáků. To by je zarytí vlastenci hnali až do Roudnice! Rakouští nacionalisté, kteří se více než k univerzalistickému habsburskému panovníkovi hlásili k velkoněmectví, se na české drzouny řádně připravili. Vyrazili na místa, kam měl parník přisupět, vyzbrojili se holemi, špacírkami a řachtačkami, a když se výletníci objevili, spustili takový povyk, že český proletariát zůstal raději na palubě, na břeh nevystoupil a z bezpečné vzdálenosti oplácel Němcům na břehu jejich nadávky. Pak se loď obrátila zpátky do Vídně. Liberální vídeňský tisk počínání Němců odsoudil, ale jeho přesvědčovací síla byla poněkud omezena skutečností, že do něj psali především Židé, nejloajálnější a nejumírněnější občané monarchie. Kdyby tedy českovídeňští pořadatelé znali germánskou mytologii nebo alespoň Wagnerovy opery, možná by raději jeli třeba do Šoproně, ale kdoví. Třeba naopak věděli, že cesta na posvátná místa Nibelungů je pěkná příležitost, jak nafoukané Velkoněmce trochu popíchnout. Pěkně uprostřed veletoku, kam se ani tomu nejzapálenějšímu nacionálovi nebude chtít plavat, nicméně na dolet a doslech nadávky to stačí. Naopak Germáni mohli být spokojeni, že to té české verbeži ukázali a že umouněná noha nešlápla na jejich posvátnou půdu. Nikdo v této bitvě národů sice nezvítězil, ale ani nebyl poražen. Židovští intelektuálové v novinách celou frašku vtipně ironizovali, ale za jejich hořkým sarkasmem se také skrývala bolestná obava, jak to může s naší milou mnohonárodnostní monarchií dopadnout. Monarchie vzala brzy za své, ale jiné věci ne a ne, uzavírá svůj článek časopis Týden.

Autor: Eva Petržílková
spustit audio