Přehled týdeníků

Po dnech plných napětí potřebuje každý člověk uklidnit nervy, a tak se stává cynikem. Opráší třeba prastarou úvahu, jak politikům prospívají živelné katastrofy. Když se tváří v tvář rozpoutaným živlům postaví dost rozhodně, získají větší popularitu, byť jen na pár měsíců, míní týdeník Respekt a dodává: Pochvalovat si podle této logiky může hlavně německý kancléř Gerhard Schröder, kterému srpnová povodeň za měsíc ve volbách možná zachrání úřad.

Po dnech plných napětí potřebuje každý člověk uklidnit nervy, a tak se stává cynikem. Opráší třeba prastarou úvahu, jak politikům prospívají živelné katastrofy. Když se tváří v tvář rozpoutaným živlům postaví dost rozhodně, získají větší popularitu, byť jen na pár měsíců, míní týdeník Respekt a dodává: Pochvalovat si podle této logiky může hlavně německý kancléř Gerhard Schröder, kterému srpnová povodeň za měsíc ve volbách možná zachrání úřad. Pražská vláda zažila velkou vodu pár týdnů po svém nástupu. Nemůže spoléhat, že povodňová popularita vydrží čtyři roky. Obnovu poničených obcí ale může využít jako základ veškeré své budoucí politiky, píše dále týdeník. Vládě nelze za uplynulých čtrnáct dnů příliš vyčítat. Nasazení armády, policie i hasičů při velké vodě bylo přiměřené, politici se chovali tak, aby zdůraznili vážnost situace a nevzbuzovali velkou paniku. Největší selhání, kterými jsou voda v pražském metru, havárie Spolany a protiromské výpady radních v Ústí nad Labem, nemohli ministři ovlivnit. Případ metra a Spolany vyšetřuje policie, Romů se osobně zastal místopředseda vlády Petr Mareš. Napříště to ale vláda bude mít těžší, míní týdeník. Obnovit obce po povodních je práce na několik let, dá se přitom hodně zkazit, a i když je vláda za to odpovědná, nemá dostatek nástrojů, které by dobrý výsledek zaručily. Přesto může využít dobrá očekávání celé společnosti, která by se dala shrnout glosou "Zaplať pánbůh za tu povodeň!" Dnes jí užívají někteří obyvatelé či starostové před pěti lety vyplavených moravských obcí. Povodeň strhla staré chalupy či obecní stavby, z vlastní píle a humanitární pomoci se ale postavily nové a o poznání lepší. Ministři si teď mohou jenom přát, že si podobnou větu bude při volbách v roce 2006 opakovat co nejvíce Čechů. Poslední kroky vlády tento optimismus ještě úplně nevyloučily. Dokonce se zdá, že nový kabinet se zvláštním pudem sebezáchovy vyhnul několika vážným chybám. První reakcí na povodně byl slib dotovat až milionem korun opravu každého ze zničených domů. Byla to první reakce, těžko v ní hledat promyšlené rozhodnutí a politicky ho hodnotit. O všem ostatním už to ale možné je. Základní otázka, která napadne podle týdeníku Respekt každého, kdo jen koutkem oka sledoval debatu u posledních voleb, zní: Nezačne Vladimír Špidla, známý socialista na premiérském křesle, plýtvat státními penězi do programů plošných dotací pro všechny postižené? Pojistil by tak moc těch, kteří by o penězích rozhodovali, jak už to ale při takových akcích státního socialismu bývá, efektivní by tato pomoc příliš nebyla. Obavy se zatím nenaplnily, i když v některých případech mnoho nechybělo.


Časopis Týden se pozastavuje nad odloženým návratem Dagmar Havlové do vlasti během povodní: Na Hradě měli pěknou honičku, když noviny přišly na to, že se Dagmar Havlové do zatopené Prahy příliš nechtělo. Nebyla to pravda, hřímal Hrad. Pro první dámu nebylo místo v letadle, vysvětloval. Paní Dagmar naopak musela netrpělivě čekat v Portugalsku. Rozumíte, když není místo, tak není místo ani pro první dámu. To je přece jasné. Jakmile se dostala domů, neváhala ani chvíli a hned se vydala za postiženými. Jak jinak, obklopena fotoreportéry. Aby nikdo nepochyboval. První dáma byla skutečně dojatá, když tu spoušť viděla. Neváhala a Lidovým novinám se svěřila, že měla co dělat, aby se nerozplakala. Je to jasné? Chtěla, ale nebylo místo, konstauje časopis.


Letošní migrační vlna českých Romů do Velké Británie a dalších zemí nezůstala bez odezvy, uvádí Respekt. Premiér Špidla je vyzval, aby neodcházeli, a vláda následně přijala návrh akčního plánu, který by měl dalším hromadným žádostem o azyl v zemích EU a Norsku napříště zamezit, píše týdeník Respekt a dodává: Nechme protentokrát stranou pozornosti důvody, které k těmto žádostem vedou. Přejděme bez hodnocení i opatření, jež by měla situaci Romů řešit, a podívejme se aktuálně pouze na to, co může stát bezprostředně učinit pro to, aby jejich rozhodnutí odejít do zahraničí alespoň neposiloval. K faktorům, které mohou migraci ovlivnit, patří systém sociálních dávek. Připomeňme zde jen, že smyslem jejich značné části (určené zákonem 482/1991 Sb.) je lidem, kteří nemají jiné možnosti a zdroje obživy, poskytnout nezbytné minimální prostředky k životu a že podle zákona je mohou za přesně stanovených podmínek získat všichni zdejší občané, kteří jsou v ČR hlášeni k trvalému pobytu. Paragrafy přitom mimo jiné také jasně říkají, že tyto příspěvky nelze pobírat za dobu, kterou příjemce stráví v cizině. Tolik teorie, píše dále Respekt. Praxe ovšem bohužel vypadá poněkud jinak. Dávky totiž jejich adresátům většinou chodí na bankovní konto, a pokud tedy jeho majitel nenahlásí svůj odjezd, nikdo na jeho pobyt v zahraničí zpravidla nepřijde. Peníze "na přežití" tak nezřídka nadále chodí i těm, kdo třeba v zahraničí žádají o azyl a jsou tam díky azylovému řízení po celou dobu sociálně zajištěni. Podstatně větší a palčivější problém však představuje skutečnost, že stát nijak nezkoumá, komu konto, na něž dávky odesílá, přesně patří a kdo všechno s ním může manipulovat. V řadě případů se tak stává, že dispoziční právo k účtu má lichvář a skutečně potřební tak zůstávají navzdory podpoře bez prostředků. Nabízí se proto otázka, proč vlastně vyplácení tohoto typu dávek není zajištěno stejně jako například vyplácení důchodů, které je nutno pokaždé osobně převzít na poště. Samospasitelné řešení to sice samozřejmě není, ale přinejmenším jeden způsob zneužívání těchto dávek by vyloučilo, míní časopis Respekt.


Není podezřelé, že lachtan Gaston, hrdina povodňových dnů, přežil šest dní a čtyři sta kilometrů ve zběsilém živlu, avšak nepřežil svou záchranu? Kdo za jeho smrt odpovídá? Veřejnost má právo vědět pravdu. A Gastona uctít, míní časopis Týden. Velký díl viny nese podle týdeníku ředitel pražské zoo Petr Fejk. To on nechal nemilosrdně odstřelit slona Kádira, hrošici Lentilku, medvěda a lva. Zoo údajně přenechala ránu na Kádira známému nimrodovi, exministru zemědělství Janu Fenclovi. Klů se vzdal. Fejka pěkně vystihla Marta Kubišová: "...kdyby byl v krizové situaci povodní ředitelem domova důchodců, patrně by dal starce a stařenky, kterým by hrozilo utonutí, odstřelit." Měl snad dvanáctiletý Gaston čekat na kulku?- ptá se týdeník a pokračuje: Fejk nařídil pitvu samce odchyceného v Německu. Pitvat má Státní veterinární ústav v Lysolajích. Nebyla by na místě spíše soudní pitva? Starší Němka, jež si lachtana popletla s bobrem, vypověděla o práci německých záchranářů: "Sie haben Gaston mit Beneschen Dekreten gefüttert." Lachtan prý nechtěl papíry žrát, tak mu je tlustý muž s knírkem, jehož ostatní oslovovali Bernde, stříhal do tvaru makrel. Pravda vyjde najevo. I kdyby se svědkyně mýlila, zbývá mnoho otázek. Stačilo za Gastonem vyslat jen tři záchranářské čluny a jeden vrtulník? Proč jednomu z člunů došel benzin? - ptá se týdeník a pokračuje: Je známo, že se někteří neukáznění zatopenci nechtěli evakuovat, a přece jim byla poskytnuta pomoc. Proč záchranáři místo za nimi nejeli za Gastonem? Proč byla vyšetřující komise českého parlamentu ustavena až tři dny po smrti Gastona? Václav Havel nepodlehl faktu, že Gaston je ve světě známější než on. In memoriam mu udělil Řád bílého lva. Není ale takové ocenění potupou? Jakýpak lev? Prezident musí po minulém týdnu udělovat Řád černého lachtana! - uzavírá komentář časopis Týden.


Josef Landergott se věnoval ve stejném týdeníku zamyšlení jednomu z výročí měsíce: Tehdy v osmašedesátém dlouhovlasatí mládenci poprvé rockovali na náměstích, tatíci hudrovali nad novotami. Děvčata pobíhala v krátkých sukních a bez podprsenek, přišla móda punčocháčů. Obchodovalo se se západními deskami a na květovaných košilích často nechyběl odznáček předsedy Maa. Studenti schůzovali, že to takhle dál nejde, že to chce změnu, a nemuseli maturovat z ruštiny. Na školách se nekádrovalo, učitelé s partajní legitimací vedli řeči o právu na demokracii. Dokonce ani komunisti najednou nevěděli, zda jsou ještě předvojem dělnické třídy, jak se dobově říkalo. Všichni se těšili z uvolnění rigidního režimu. Bylo pražské jaro, vzpomíná autor. Obraz radostných dnů socialistické republiky přinášejících rušení jednoho zákazu za druhým vzal za své 21. srpna. Soudruzi protektoři v Moskvě a jejich lidé ve vládnoucí garnituře v Praze nevydrželi. Vůdce Brežněv dostal strach, že mu Československo uteče na Západ, že se oslabí světová socialistická soustava, jak se říkávalo. Měl pravdu? Čertví. Vojáci s tuzemskými kolaboranty sjednali nápravu a vše zůstalo po několika měsících čekání na dra Husáka při starém. Ze všech ústupků, které si komunisti v průběhu roku 1968 způsobili, zbyla vlastně jen jakási federalizace republiky. Zasloužilé pučisty z roku 19 48, kteří zkolabovali během obrodného procesu (také dobový výraz), Moskvě věrní vládci nahradili činovníky mladými a ke všemu ochotnými. Desítky tisíc lidí odešlo do emigrace nebo doma k lopatě a nová vrstva svazáckých kádrů stárla až do listopadové přesmyčky; zůstala nezdolným kořenem života v obou částech zaniklého Československa. Říkalo se tomu husákovská normalizace. Staří komunisti, kteří jako mládežníci vyhazovali od kormidel zkrachovalou buržoazii, byli za normalizace po stranické linii trestáni a mnohdy za pravicovou úchylku dostali montérky (považte!). Většinou však byli pouze pomýlení a měli zaražený postup (vše dobové výrazivo). Po listopadu vše a všem odpuštěno, přišla láska a pravda. Reformní komunisti-disidenti se vrátili na scénu jako národní mučedníci. Nikdy za svého obrodného procesu si nepřáli, ani v té nejslabší chvilce, obnovení parlamentní demokracie. Jejich kluby prolezlé napříč Občanským fórem ještě v průběhu roku 1990 diskutovaly o tom, jak zřídit vpravdě lidovědemokratickou frontu proti silám Západu. Socialismus s lidskou tváří, heslo reformních komunistů z osmašedesátého, zůstal pojetím plurality padlých soudruhů, míní autor. Stranu Lidového domu, kterou kdysi sami poslali ke dnu, přetvořili na sanatorium pro léčbu svých životních omylů. Reformní a normalizační komunisti si říkali o státní vyznamenání, veřejné funkce a od přesmyčkových vašnostů je dostávali. V listopadu se vrátilo do Prahy jaro: osmačtyřicátníci alias osmašedesátníci jsou solí země. Kde ji zasejete, nic nevyroste. Jediná, od začátku z kola venku, je generace těch kluků a holek. Nic nepochopili, jsou neužiteční, málo pozitivní. Při Hendrixovi, Joplinové, Zappovi nebo Mayallovi si mohou zavzpomínat, co ten osmašedesátý opravdu byl: několik hezkých dnů v olovnaté šedi podělaného režimu, uzavírá své zamyšlení Josef Landergott v časopisu Týden.


Velká voda minimálně o dva týdny zdržela vyšetřování kauzy Karla Srby, obviněného z přípravy nájemné vraždy, úplatkářství atd - uvádí časopis Týden. Vyšetřovatel Tibor Lévai odložil plánované výslechy. Dva obvinění z uplácení, Tomáš Pfeffer a Jiří Sitar, se kvůli vodě stejně nemohli dostavit. Policie má teď jiné starosti, což každý chápe. Škoda. Jakékoli zaváhání se v podobných případech vymstí. Čas hraje klíčovou roli. Jistě, hlavní aktér sedí ve vazbě a neuteče, ale další podezřelí mají dost prostoru zamést za sebou stopy, vymyslet plán, kterým by nabourávali vyšetřování, sehnat si alibi. A nejen to. Média teď logicky upřela pozornost úplně jinam, Srba a jeho kumpáni, vojenská rozvědka a další komponenty případu na několik týdnů upadnou v zapomenutí. Podobně se loni zadrhla jiná velká kauza, střet mezi ředitelem Národního bezpečnostního úřadu Tomášem Kadlecem a ředitelem BIS Jiřím Růžkem. Ten podezíral NBÚ, že manipuluje bezpečnostní prověrky a jeho služba odposlouchávala vedení úřadu. Na světlo vyplulo, že Růžek zase lhal v jednom starém případu. Pak ale přišel teroristický útok 11. září a oba pánové na svých místech v klidu vydrželi. Doufejme, že Srbovy kumpány policie uklouznout nenechá, míní časopis Týden.

Autor: Eva Petržílková
spustit audio