Český design na rwandských košících pomáhá handicapovaným

07-09-2019

Talking through Art, v překladu znamená mluvit skrze umění. Je to název neziskovky ve Rwandě, kterou založil Petr Kočnar. Zdravotně postižené ženy zde vyrábějí typické místní košíky. Původně bylo ve sdružení 20 lidí, dnes košíky plete 85 žen. Petr Kočnar, který vystudoval Umělecko-průmyslovou školu přišel se zajímavými výtvarnými návrhy. Jak sám říká, když do Rwandy před pěti lety přijel, neměl vůbec v plánu neziskovou organizaci zakládat.

Foto: Petr KočnarFoto: Petr Kočnar Petr Kočnar, foto: Zdeňka KuchyňováPetr Kočnar, foto: Zdeňka Kuchyňová "Všechno vzniklo náhodou. Já jsem se přijel do Rwandy v roce 2015 učit se francouzsky. To se mi nepovedlo, ale podařilo se mi založit projekt, který pomáhá postiženým ženám, které jsem potkal na ulici ve Rwandě. Zajímalo mě, proč žebrají jen postižení lidé. Začal jsem se s nimi bavit a protože jsem studoval UMPRUM, tak jsem navrhl, že bychom spolu mohli malovat obrázky, aby se radovaly a nemusely jen sedět na té ulici. Na konci dne se ptaly, jestli mohou přijít znovu. Ode mě to měl být jenom dárek - jeden den, abych jim udělal radost. To mělo být vše, neměl z toho vzniknout žádný projekt."

Jak jste s nimi mluvil, když jste se tam přijel učit francouzsky?

"Nejvíc se tam mluví rwandsky. Měl jsem tam kamaráda Rwanďana, který mi to překládal do angličtiny."

Jak došlo k tomu, že nezůstalo jen u jednoho dne?

Foto: Petr KočnarFoto: Petr Kočnar "Plánoval jsem tam zůstat měsíc nebo dva, najít si místo, kde bych mohl dělat dobrovolníka a někomu pomáhat. My jsme se s těmi lidmi skamarádili a mě bylo líto to zahodit. Nakonec jsme se scházeli každý týden. Za ty dva měsíce jsem se rozhodl, že nás zaregistruji ve Rwandě jako organizaci, a pokud se registrace povede, tak zůstanu, pokud ne, tak odjedu."

Evidentně se to povedlo. Jak se projekt rozběhl?

"Prvních pár měsíců jsme jen malovali a vyráběli různé korálky. Já jsem nebyl spokojený, protože ty ženy, a tehdy i muži z toho nic neměli. Začal jsem organizovat různé akce, výstavy, koncerty, ale stejně to nefungovalo. Ve Rwandě vyrábějí různé misky, košíky, které bychom mohli prodávat turistům. Tak jsme je začali vyrábět a prodávat, ale jsou jiné. Rwanda je košíky zaplněná. Každý turista, když přijede, tak si je koupí někde na tržišti jako suvenýr. Říkal jsem si: je tady konkurence, tak to musíme udělat tak, aby se naše prodávaly nejlíp. Protože jsem studoval výtvarku, tak jsem začal navrhovat, jak by ty košíky mohly vypadat. My používáme barvené sisalové vlákno. Dá se vytvořit miska, která je unikátní, může na ní být třeba gorila, hory. Prodává se to dobře. Pronajímáme si dům v hlavním městě Kigali a do toho domu ženy dochází. Na začátku jsem sehnal paní, která tam byla tři měsíce a naučila je to. Začali jsme s dvaceti lidmi, deset žen, deset mužů. To bylo kolem roku 2015. Teď už jich máme 85. Jsou to jen ženy, muži to nějak vzdali."

Jaké jsou největší rozdíly před třemi roky a teď?

Foto: Petr KočnarFoto: Petr Kočnar "Před třemi lety jsem do všeho dával peníze sám. Poslední dva roky už jsem se svých peněz nedotkl. Neziskovka už funguje, to je první krok dopředu. Druhý, že mám víc lidí, kterým pomáháme a vyrábí košíky. Třetí rozdíl je, že už jsme ve Rwandě známí. I turisti, kteří přijedou, se hned dozví o naší neziskovce, která se jmenuje Talking Through Art, což znamená mluvit skrze umění. Naše logo je člověk sedící na vozíčku, který maluje obraz."

Vy jste říkal, že jste v Česku dvakrát do roka. Na prázdniny, na Vánoce a zbytek roku ve Rwandě. Jak se vám tam žije, kde bydlíte?

"Ve Rwandě se mi žije dobře. Ale bylo to 4,5 roku nejtěžších v životě. Díky místní kultuře na vás každý den někdo kouká a huláká, děti vás pozorují a dotýkají se vás. Na začátku je to hezké, ale člověk taky chce mít klid, někam se zašít a uklidnit se, jít na procházku. Tam když jde člověk na procházku, tak je naopak ve stresu. To bylo na tom nejtěžší, jinak se mi tam žije dobře. Rwanda je velká asi jako naše Morava, ale žije tam 12 miliónů lidí, takže je to přelidněná země. Je moc hezká, jsou tam kopečky, není tam rovinka. Kdo rád chodí na hory, tak by se tam měl dobře. Počasí je tam výborné, není tam ani vedro, ani zima. Běžně kolem 25 stupňů, když svítí sluníčko, tak i 40, ale v těch horách pořád trošku fouká vítr, takže je to příjemné. V noci klesne teplota na 20 stupňů. Je 25 let po genocidě. Oni dbají na bezpečnost, řekl bych, že je to policejní stát, protože policie a armáda je na každém rohu, ale je tam bezpečno. Krade se tam asi stejně jako tady."

Postihla vás nějaká nemoc nebo jste byl dobře očkován?

Foto: Petr KočnarFoto: Petr Kočnar "Naštěstí jsem nikdy neměl malárii. Na to jsou preventivní léky, které si člověk může vzít, když tam jede na krátkou dobu, ale pokud tam žije, tak si je stejně brát nemůže. Měl jsem třikrát parazity. Z toho dvakrát parazita, který žije ve vodě a dostane se skrz kůži. Skončil jsem v nemocnici týden na kapačkách. Léky ho zabily a už ho nemám."

Jak vypadá vaše bydlení?

"Měl jsem malý hezký domeček se zahrádkou, dvě koupelny, tři ložnice. Platil jsem 6000 korun měsíčně, takže je to tam hodně levné, ale třeba neteče teplá voda, občas vypne elektřina."

Teď jste se přestěhoval?

"Přesně tak. Já jsem žil pět let ve Rwandě a teď jsem se rozhodl, že to vystřídám, že už nebudu jezdit dvakrát za rok sem, ale budu jezdit dvakrát za rok tam, protože se mi podařilo utvořit tým lidí, kteří se o tu organizaci ve Rwandě starají. Jsou to místní, plus máme dobrovolníky z celého světa. Od května je tam jedna Angličanka. Já jsem s nimi na skypu nebo přes email. Mám na starosti facebook, instagram, webovou stránku. Teď registruji tu neziskovku u nás v Čechách. Je to tzv. zapsaný spolek. Budu tady moct získávat peníze na ten projekt, aby se mohl dál rozšiřovat. Nepůsobíme jen v hlavním městě ve Rwandě, máme už skupiny ve dvou dalších městečkách."

Našel jste si ve Rwandě přátele?

Foto: Petr KočnarFoto: Petr Kočnar "Našel, mám tam pár dobrých kamarádů. Ale ve Rwandě je těžké si najít kamarády. Tam je bohužel smutné pravidlo, že běloch, rovná se peníze. Já jsem nikomu peníze nedal, já se snažím naučit lidi, aby si je dokázali vydělat sami. Když jsem si o někom myslel, že by to mohli být kamarádi, tak stejně na konci dne mě žádali o pomoc nebo peníze. Ale mám samozřejmě kamarády, kteří se mě nikdy na nic nezeptali, a jsou třeba chudí. Za to jsem rád, a vím, že je to opravdové přátelství. Já jsem odjel do ciziny rok po maturitě. Hlásil jsem se na vysokou školu do Plzně na multimediální design, tam jsem se nedostal. Místo toho jsem odjel do Anglie naučit se anglicky. Zůstal jsem tam čtyři roky. Pak jsem odjel do Keni, protože miluji Afriku. Tam jsem zůstal tři roky, a pak Rwanda. Dohromady jsem v cizině asi 12 let."

Jaké jsou vaše plány do budoucna?

"V Čechách bych chtěl dětem na základních školách vyprávět o Rwandě a východní Africe. Pokud mají výtvarku nebo keramiku, tak by mohli vyrábět něco, co by se mohlo prodat, a ty peníze by šly na neziskovku. To je můj cíl tady v Čechách."

07-09-2019