Divadlo Járy Cimrmana drží rekordy

Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák, foto: Autor

Neuvěřitelný rekord vytvoří v úterý 8. června dnes už legendární Divadlo Járy Cimrmana. Odehraje totiž desetitisící představení z repertoáru her největšího a nejosobitějšího dramatika, ale i největšího génia světové historie vůbec. To, že se tyto hry staly známými v Česku i na Slovensku, za to samozřejmě vděčí veřejnost autorské dvojici Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák. A za nimi se vypravil Zdeněk Vališ.

Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák,  foto: Autor
Se jménem Járy Cimrmana se veřejnost poprvé seznámila koncem šedesátých let minulého století. A v té době skutečně dost lidí věřilo, že jde o zapomenutého a znovuobjeveného českého génia z přelomu 19. a 20. století. Faktem je, že tato neexistující postava, literární mystifikace, dala vzniknout jednomu z nejpopulárnějších malých divadel v Česku, nesoucího jeho název. Rekord s desetitisícím představením uvádí autory cimrmanovských her a mystifikací z života a díla Mistra tak trochu do rozpaků. Ladislav Smoljak říká, že když s divadlem začínali v Malostranské besedě, brali to všichni na lehkou váhu.

"Kdyby nám tehdy někdo řekl, počkejte, vy jednou budete stejnou kuriozitou, jako největší pštrosí vejce na světě, nevím, co bychom si o tom pomysleli."

Cimrmanovci ale rekordmany jsou. Žádné jiné divadlo v Česku neodehrálo tolik vlastních, autorských představení. Ani proslula Laterna Magica, ta jich měla zhruba pět tisíc. Zdeněk Svěrák ovšem připomíná ještě jeden rekord.

"Kdyby nás někdo náhodou předběhl a měl také deset tisíc představení od jednoho nebo dvou autorů, tak myslím máme ještě jeden trumf v kapse, že jsme divadlo, které nepoznalo derniéru. Vše, co jsme napsali, se pořád hraje."

A Ladislav Smoljak už jen dodává.

"A ještě bychom se mohli ucházet o rekord, že jsme sehráli deset tisíc představení bez jediné ženské."

Divadlo Járy Cimrmana je fenomén, jaký nemá v Česku a možná ani v Evropě obdoby. Minulý režim měl z něho zamotanou hlavu. Jak řekl Ladislav Smoljak Radiu Praha, komunisté se báli toho, že se lidé smějí.

"Při těch prvních představeních byli lidé překvapeni tím, že se dá mluvit o neexistujícím člověku, zasazovat ho do dobových kontextů, kdy se setkal s Einsteinem, kdy se setkal s Edisonem, pomohl Straussovi, poradil Eiffelovi, Čechovovi, to bylo takové roztomilé, zábavné. Zároveň tam byla jako v podhoubí kritika toho režimu, který měl své modly, ty Leniny, Staliny a i takového Zdeňka Nejedlého, který měl také své divadlo jako Jára Cimrman. To nám také dost škodilo, protože komunisté, kteří si nikdy nebyli jisti tím, čemu se ti lidé smějí, si říkali, že, když se smějí, tak to musí být proti nám. A nám to komplikovalo život."

Za bývalého režimu mohli mít někteří dojem, že do Divadla Járy Cimrmana se chodí kvůli jinotajům. Jenže ten režim je už dávno pryč a divadlo je stále na měsíc dopředu vyprodané. Dostat se tam není vůbec jednoduché. Znamená to přivstat si ráno tak ve čtyři hodiny a jít se postavit do dlouhé fronty vinoucí se ulicemi Žižkova. A stejně jako v šedesátých letech, také dnes mezi diváky převažuje mladá generace. Proč je obliba divadla stále stejná? To Ladislav Smoljak netuší.

"To je věc, kterou si nedovedeme vysvětlit a spíše bychom čekali, že se dozvíme od někoho, kdo se zabývá divadlem teoreticky a kriticky, že přijde na to, proč toto divadlo, ačkoliv se stále drží svého tématu, svého světového názoru, když to takhle řeknu, svého vkusu, svého humoru, proč je tak populární u mladé generace."