K velikonočním tradicím nepatří jen pomlázka a kraslice

17-04-2006

Vážení posluchači, Velikonoční pondělí možná i u Vás provázejí obchůzky s pomlázkou, kraslice a polévání vodou. A pokud ne, snad si velikonoční tradice rádi připomenete prostřednictvím našeho vysílání. V příštích minutách bychom Vám chtěli přiblížit velikonoční období, jak je prožívali naši předkové a jak se velikonoce mnohde slaví dodnes. A přijměte náš pořad i jako pozvánku k pravidelnému cyklu pořadů o folkloru a lidovém umění nazvanému Ach synku, synku - podle známé lidové písničky, kterou měl prý rád i Tomáš G. Masaryk. Shodou náhod Vás tímto pořadem bude spolu se mnou pravidelně provázet znalec lidové kultury a dlouholetý šéfredaktor časopisu Folklor František Synek. Hezký poslech Vám přeje Milena Štráfeldová.

Velikonoce jsou nejvýznamnější křesťanské svátky, jejich původ však sahá hluboko do pohanských dob. Podle Františka Synka tak naši dávní předkové slavili konec zimy a příchod jara:

"V jejich životním údělu to znamenalo začátek jarních prací a zajištění nové úrody a spokojenosti a blahobytu celé společnosti a rodiny."

Pohanské kořeny jsou dodnes patrné ve velikonočních tradicích a lze je vystopovat i v celém předvelikonočním období. To začíná Popeleční středou.

"Po Popeleční středě nastává sedm týdnů do jarní rovnodennosti, ke které se váží jak předkřesťanské, tak církevní velikonoční svátky. Předvelikonoční období je vlastně postem nejen proto, že církev chtěla, aby lidé více rozjímali o duchovnu a o svém životě. Bylo to ale i v souvislosti s tím, že jak zima pokračovala a doma už neměli tolik zásob, tak šli do sebe, snažili se o umírněný postní život. Nekonaly se taneční zábavy, lidé omezili návštěvy hospod. Pamatuji si to ze svého mládí, protože jsme křesťanská rodina, a my jsme se v tomto období modlili křížovou cestu a růženec."

Každá z nedělí předvelikonočního období má svůj název, jsou mezi nimi neděle sazometná, pražná nebo kýchavná a také neděle smrtná, kdy se vynáší smrtka:

"Vynášení smrtky je v podstatě starý lidový zvyk. Spočívá v tom, že skupina svobodných děvčat vynáší symbol zimy. Je to figurína ze slámy a děvčata odříkávají jednoduchou říkanku Smrt nesem ze vsi, milé jaro, kde jsi, atd. Buď ji přinášejí k potoku nebo k řece, kde ji utopí. Nebo ji tam vhodí a ona má odplavat."

Poslední nedělí před Velikonocemi je neděle květná, kdy se v kostele světily kočičky. Lidé si je odnášeli domů jako symbol přicházejícího jara, část kočiček se ale v kostele spálila a popel z nich sloužil opět příští rok na Popeleční středu. A pak už přicházejí Velikonoce - první den je Zelený čtvrtek:

"Říká se, že v tom období odlétají zvony do Říma. Přestává se zvonit a tento den poprvé do ulic vycházejí chlapci s hrkači, klepači, a provádějí večerní zvonění.

Prvním vrcholem Velikonoc je Velký pátek, kdy si křesťané připomínají ukřižování Krista. Na znamení smutku nejsou během dne bohoslužby.

"S Velkým pátkem se váže nejen hromada lidových tradic, otevírají se poklady, květiny této noci posbírané mají čarovnou moc. Je tradice tento den nehýbat půdou, to znamená, že se třeba neprovádí orba, nechodí se do zahrad, vůbec se nepřemisťuje půda, protože v tento den byl Ježíš uložen do země."

V sobotu se připomíná Vzkříšení Krista, je slavná bohoslužba a v domácnostech se také připravují sváteční pokrmy. Chlapci pletou tatary, žíly či pomlázky a dívky ještě malují poslední vajíčka.

"Vytvářejí kraslice, vajíčka, která jsou škrábaná, oblepovaná slámou nebo síťovaná, těch technik je pro každý region více. Jsou to už umělecké předměty, na které dovedou napsat i krátké vyjádření lásky nebo verš pro chlapce, který pak to vajíčko dostane."

Třetím velikonočním svátkem je neděle - Boží hod velikonoční.

"V neděli je slavnost, je zvykem chodit v nových krojích nebo alespoň nových krojových součástkách, v novém oblečení. Každý se alespoň takto snaží ten svátek uvítat. "

Na ranní mši se do kostela přinášejí pokrmy, vajíčka i sváteční pečivo, které kněz posvětí. Posvěcený beránek se nabízí při svátečním nedělním obědě. Zbytky se pak mají rozhodit po zahradě, ke stromům, dostane se i na domácí zvířata a drůbež. Právě tak se má zajistit úroda pro příští rok.

Za ty "pravé" velikonoce dnes lidé často považují velikonoční pondělí, které podle církevní tradice ovšem žádným svátkem není.

"V podstatě je to koleda, která má v různých krajích různé podoby. Její podstatou je to, že skupiny chlapců koledníků obcházejí někde už v nočních hodinách a někde za ranního úsvitu dívky, kamarádky, manželky i přítelkyně, a pomocí těch žil se snaží děvčata vyšvihat. Někdy je to i docela drastické, vím o tom. Ale v podstatě mají právě živé vrbové pruty, které jsou spletené do tatarů nebo žil, přenést na děvčata svou svěžest, zdraví a sílu, která je ve zrození nebo v novém životě."

Děvčata zase mají právo chlapce polívat studenou vodou, a to ze stejného důvodu. Dívky si také s chlapci vyměňují malé dárky, vyšívané kapesníky, šátky, čokoládová vejce.

 

V předvelikonočním a velikonočním období se doslova roztrhne pytel se spoustou nejrůznějších folklorních, lidových a národopisných akcí. Většina z nich se týká právě Velikonoc. Je to třeba na Dlaskově statku u Turnova. Existuje však místo, kde různé folklorní akce probíhají prakticky po celý rok, a to je Veselý kopec. Přibližte ho trošku...

"Veselý kopec je krásný skanzen lidových objektů a staveb z Vysočiny. Je u Hlinska v Čechách a odhadl bych, že je tam pětadvacet až třicet především roubených staveb. A právě zde je hlavní návštěvní sezóna zahájena velikonoční výstavou, která je ukázkou horáckých zvyků v celém záběru, jak se na Horácku na Vysočině Velikonoce slaví. To znamená, jak se tam konají obchůzky, které tam provádějí folklorní soubory, až po zdobení vajíček, přípravu tatarů, zdobení místností, pečení obřadního pečiva, a dalších zvyků, které jsou s tím spojeny. Podobné výstavy ve velikonočním období se konají ve všech muzeích a v mnoha vesnicích a městech, takže kdekoliv se už dá takováto výstava navštívit."

A jak vypadají právě ty velikonoční obchůzky?

"Buď je můžeme navštívit přímo v terénu, to znamená o velikonočním pondělí, nebo jsou také součástí různých kulturních projektů nebo pořadů. Z toho množství bych připomněl zejména pořad, který se koná ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Je to zase skanzen, tentokrát valašských lidových staveb, a v dolní části, v Dřevěném městečku, se koná podobný pořad. Jsou tam ukázky valašského zvykosloví a lidových tradic, které se váží k Velikonocům."

Já jen připomenu, že velikonoční obchůzka probíhá 17. dubna v Kyjově. Tam se jí ale neúčastní jenom členové folklorních souborů. Přicházejí tam i ostatní?

"Velikonočních koled se v pondělí na vsích a městech účastní každá skupina chlapců. Mohou to být chlapci z jedné třídy nebo kteří navštěvují sportovní oddíl, mohou to být chlapci z ulice. Je to tak živý lidový zvyk, že v podstatě jakákoliv skupina kamarádů nebo chlapů, kteří se scházejí v hospodě, může tuto koledu konat. A koná."

Do třetice bychom tu měli ještě připomenou soutěž dětských zpěváčků...

"Soutěž dětských zpěváčků je novodobá akce, s Velikonocemi nemá přímou souvislost, i když se koná v tomto předjarním období. Je to celostátní soutěž, kterou pořádá Folklorní sdružení České republiky, a 12. - 14. května je finále soutěže v lázních Velké Losiny na Jesenicku. Této soutěže se v různých předkolech, školních, oblastních i regionálních, zúčastní více než šest tisíc dětí. A ve finále ve Velkých Losinách je padesát dětí, které soutěží o titul Zlatý zpěváček."

Co to pro toho kluka nebo holčičku znamená?

"Je to pro něho velká pocta, děti to prostě prožívají a rády soutěží, je tam velmi příjemná atmosféra. Pro toho zpěváčka to také znamená možnost účinkovat na mnoha dalších koncertech v průběhu celého roku nebo dvou let, vysíláme také děti do zahraničí. Takže dětem se tak rozšiřuje obzor a už to není jen o tom, že jenom zpívají, protože je k tomu přivedli babička nebo dědeček, ale uvědomí si, že s písničkou můžou zažít zajímavé věci."

Říká se, že dneska už děti zpívat neumějí, a tady se soutěže účastní na šest tisíc dětí, tak jak to je? Umějí děti zpívat?

"Já myslím, že děti umějí zpívat, děti jsou nadané v podstatě na všechny činnosti, jen je potřeba, aby v jejich blízkosti byl někdo nadšený nebo zkušený, nebo lépe nadšený i zkušený, který je dovede správně zaujmout a k umění přivést. Dítě se nenarodí ani hokejistou, ani zpěvákem, vždycky kolem něj musí být nějaký trenér, který to umění do dítěte zaseje nebo je v něm rozvine."

 

Jan Rokyta, foto: www.cimbalovamuzika.czJan Rokyta, foto: www.cimbalovamuzika.cz Do pořadu Ach synku, synku si budeme pravidelně zvát i hosty: známé národopisce, lidové zpěváky, muzikanty i vedoucí folklorních souborů. Chceme vám tak představovat osobnosti, které lidovému umění v Čechách a na Moravě dávají jeho dnešní tvář. Naším hostem ve studiu je tentokrát Jan Rokyta, cimbalista, vedoucí Cimbálové muziky Technik Ostrava, a také dlouholetý pracovník tamní redakce Českého rozhlasu.

Na otázku, jak se vlastně setkal s folklorem, Jan Rokyta říká, že se do něj narodil. Vyrůstal totiž v muzikantské rodině v Jasenné na Valašsku:

"Maminka byla výborná zpěvačka, tatínek byl kapelník místní krojované dechovky a největším zdrojem pro mne byla moje teta, tatínkova nejstarší sestra Anička, která patřila k tomu, čemu se učeně říká význačný nositel tradice. Uměla zpaměti nápěvem i textem na pět set písní, které celý život nosila v hlavě. Z té hlavy mi je postupně předávala, až mne vlastně nadchla k mému budoucímu poslání. Já jsem už v patnácti letech věděl, že se chci věnovat právě lidové písni."

A vzpomenete si na ty první písničky a kolik let vám bylo, když jste začal zpívat?

"Ano, to mi bylo asi pět nebo šest, bylo to těsně v předškolním věku. První pěvecký počin mne postihl v jedenácti letech, přes můj zuřivý odpor. Já jsem nechtěl vystupovat, ale byl jsem donucen zazpívat jednu krásnou valašskou písničku na výstavě Valašsko v práci. Bylo to v roce 1949 a ta písnička se jmenovala A když sa Valášek narodí, matka ho oknem ven vyhodí. Vyhodí ho napřeď nohama, běž sa, Valášku, živit horama. A to si pamatuju dodnes. Doprovázel mne cimbalista a velmi známá osobnost Jaroslav Jurášek, folklorista nad jiné, který nás nedávno opustil. A to byl ten první počin, který můj život vlastně definoval. Já jsem pak založil cimbálovku, jednu, druhou, pak tu nejslavnější, Cimbálovou muziku Technik Ostrava. A už od mládí jsem měl velkou chuť taky na rozhlas, protože rozhlas mi zprostředkovával písničky odjinud."

Ještě k cimbálu: kdy jste na něj začal hrát?

"Bylo mi čtrnáct roků a barva a možnosti tohoto nástroje mne tak okouzlily, že jsem dokonce s pomocí svého bratrance cimbál "ukradl" z místní jasenské sokolovny. Tam stál a nikdo ho moc nepoužíval, tak jsme ho jednoho dne dali na sáně, odvezl jsem si ho domů a začal jsem se na něj sám učit. To trvá dodnes."

Hrát na cimbál je prý velmi těžké...

"To je jeden z nejtěžších nástrojů, protože je na něm velmi složitý pohybový stereotyp. Když si sednete ke klavíru, tak se vaše ruce pohybují v přímce: doleva, doprava - doprava, doleva. Na cimbálu musíte dozadu, dopředu, doprava, doleva, šikmo doprava, šikmo doleva, a zpátky. A to všechno velmi rychle a velmi přesně. Říká se u nás na Moravě, že cimbalista musí ze všech najmeněj piť, protože je to na něm první vidět."

Jak dlouho jste se učit na cimbál, než jste získal jistotu, abyste si toho Valáška zahrál?

"Já se učím dodnes, ale do toho pořádného hraní to trvalo možná deset let."

Jak začínají dnešní cimbalisté? Taky ve čtrnácti, anebo začínají hrát už i menší kluci a děvčata?

"A to bychom se divili! Dnešní cimbalisté začínají už v pěti, šesti letech, v předškolním věku. Ti nadanější. Pak začínají velmi často na základních uměleckých školách, kam se tento nástroj dnes už dostal. Pokud jde o cimbál, jsme dnes v Evropě docela velmoc. Máme tolik šikovných kantorek a tolik hudebních škol, kde se tento obor vyučuje, že logicky vycházejí i moc dobří absolventi. Umějí mnohem víc, než jsme uměli my. To, co oni umějí dejme tomu v devíti letech, jsem já uměl až v patnácti nebo šestnácti."

Zřejmě valašskou lidovou muziku máte nejradši, ale která lidová muzika je Vám blízká v Čechách?

"V Čechách mám dvě oblasti, které mi jsou velmi blízké. Mám tu kamaráda na život a na smrt Zdeňka Bláhu z plzeňského rozhlasu a taky kluky Krčkovy, kteří pocházejí z Budějic. Takže tyto dvě oblasti, západní Čechy, Chodsko, a potom jižní Čechy. Ty jsou mně možná ještě bližší. Je to vždycky dáno soustředěností péče o region, kolik je tam kapel a jaké jsou, která z nich se dostane do širšího celostátního povědomí. Já vždycky říkám, že u nás není folklorně slabých a silných regionů, je jenom slabší a silnější péče."

Co říkáte dechovce jako součásti folkloru?

"To je trošku jiná rovina, my jsme kvůli tomu měli i malá neporozumění s tatínkem. Vím, že dechovka smazala z moravského folkloru řadu rytmických jemností, které se na ty žestě nedají dokázat, ale na smyčce ano. Jedná se zejména o rytmické útvary, takzvané lichodobé trioly, kvintoly, které tam v tom nápěvu probíhají. Takový rytmus se v dechovce pořídit nedá, protože tón se tam tvoří jinak. Nicméně dneska je obrovská obliba dechovek z Balkánu, v jižním Srbsku jsou skvělé dechovky. Nehrají ovšem tak čistě jako naše, to musím říct, trošku je kolem toho humbuk. Nová generace dechovek, která se zrodila na Slovácku a v jejímž čele stála Moravanka, přinesla do folkloru zase nový rozměr a myslím si, že v jisté jeho části má veliký význam."

Uznáváte folk?

"Ano. Ne všechen, ale uznávám. Řadu věcí z folku."

Co se vám na něm líbí a co ne?

"Líbí se mi na něm zejména textová tvořivost, protože dobrý folkař musí být dobrý básník. A když není dobrý básník, tak není dobrý folkař. neboť u folku, marná sláva, jsou ty melodie jenom nosnou vlnou pro to, co zpěvák chce sdělit. Mám velmi rád Pavla Dobše, samozřejmě jsme kamarádi s Jarkem Nohavicou a s dalšími. Čili folk ano!"

Éra velkých sběratelů, jako byl řekněme Sušil a Janáček, je samozřejmě pryč, ale je ještě teď co sbírat? Jsou ještě sběratelé?

"Sběratelé sice jsou, ale to, co můžeme dnes sebrat, jsou už jen takzvaná komparativa. Neboli zachytíme tytéž písně, které už zpravidla sebrané jsou, v jiných verzích, protože zpěvnost se posunuje. Posunuje se bohužel do minusových hodnot. Lidi zpívají méně, dnes už se říká: pustíme si písničku, místo zazpíváme si písničku. A já mám někdy dojem, že bychom se prostě měli k tomu zpěvu vrátit naprosto tvrdě. Zpívat a zpívat, aby z toho vůbec něco vylezlo. A začít u dětí."

Náš dnešní pořad o folkloru končí. Další díl z tohoto cyklu uslyšíte za měsíc, v sobotu 13. května. A budeme si v něm povídat například o stavění májí. Na slyšenou se těší Milena Štráfeldová.

17-04-2006