Národní socialisté na dně

Jaroslav Rovný, foto: autor

Česká strana národně sociální se po delší době opět trochu zviditelnila, i když jen na okamžik. To když vytvořila koalici s Národní stranou pro volby do Evropského parlamentu. Kandidátem koalice měl být i ředitel Národní galerie Milan Knížák. Ten si to ale, jak známo, na poslední chvíli rozmyslel. Národní socialisté jsou po sociální demokracii druhou nejstarší českou politickou stranou. Její kořeny sahají až do dob monarchie. V posledních volbách však nezískala ani jedno procento hlasů. Proč se národním socialistům nepodařilo usadit se po roce 1989 na politické scéně, o to se zajímal Zdeněk Vališ.

Jaroslav Rovný,  foto: autor
Národní socialisté jsou jedinou stranou někdejší Národní fronty, kterou nové poměry po roce 1989 poslaly do politického propadliště. Přitom krátce po pádu komunistického režimu se jeden čas zdálo, že hvězda národních socialistů by mohla stoupat vzhůru. Proč nakonec na rozdíl od lidovců vývoj nezvládli, na to mohou být různé náhledy. Jak ale pohlížejí na polistopadový debakl samotní národní socialisté? Současný předseda strany Jaroslav Rovný se netají kritickým hodnocením.

"Nepodařilo se nám navázat na exil, ve kterém Česká strana národně sociálně velmi aktivně působila. Nepodařilo se nám oslovit Sokoly. Místo toho jsme šli do přímého střetu s tehdejším fenoménem, a tím bylo Občanské fórum. To byla ta zásadní kardinální chyba, že jsme neodhadli naše možnosti i handicap, který jsme se sebou nesli v podobě čtyřiceti let účasti v Národní frontě. Lidovci nebyli postiženi tím, že by se jim odlila ta politická základna, kterou představuje jižní Morava, jinými slovy, ti lidé nereagovali až tak na kauzu Bartončík."

Petra Edelmannová,  lídr kandidátky do Evropského parlamentu nově vzniklé Národní koalice,  kterou tvoří Česká strana národně sociální a Národní strana,  foto: ČTK
V prvních svobodných volbách v roce 1990 strana propadla a vzápětí změnila název na Liberální stranu národně sociálně. To u mnoha lidí vyvolávalo ironické poznámky, protože se ptali, jaká ideologie je vlastně v tomto názvu skryta. Národním socialistům bylo ostatně v uplynulých patnácti letech často předhazováno, že neustále kráčí zleva doprava a zase nazpátek a nevědí, kde zakotvit. Jaroslav Rovný ale v tomto ohledu stranu nepřímo obhajuje s poukazem na její minulost.

"Za první republiky jsme vždy tvořili součást vládní koalice. Když vyhrály volby pravicové strany, byli jsme pověřeni řízením sociálních ministerstev. Jestliže zvítězila sociální demokracie, národní socialisté obsazovali ekonomická ministerstva. Jsme stranou, která má obě tyto polohy výrazně vyvážené."

Současný předseda však upozorňuje ještě na jeden závažný moment, který se podepsal na polistopadovém debaklu strany.

"Místo toho, abychom hledali program, abychom hledali řešení, které bychom občanům předložili, tak jsme hledali osobnosti."

Výsledkem byla nakonec fúze se Svobodnými demokraty Jiřího Dienstbiera. V odlesku jeho osobnosti měli národní socialisté opět oživnout. Místo toho právě toto spojenectví, na kterém prý měl zájem Václava Havel, zřejmě národní socialisty definitivně položilo.

"Myslím si, že vystopovat zájem lze až na Hradě tehdejšího prezidenta Václava Havla, který byl přítelem pana Dienstbiera a lidí, kteří představovali Svobodné demokraty. Já to ale řeknu zcela otevřeně, a výsledek to potvrdil. Ti lidé si přišli k nám uklidit, sprovodit ze světa své dluhy."

Před rokem byli národní socialisté kvůli tomu nuceni vypít kalich hořkosti až do dna. O politický vliv přišli už dávno. Loni strana, která zdědila z dob Rakouska-Uherska a první republiky řadu lukrativních nemovitostí, včetně výstavního paláce v centru Prahy, zkolabovala i ekonomicky. Dluhy, které přinesli Svobodní demokraté, vedly nakonec k uvalení soudní exekuce na majetek strany.