Od narození skladatele W. A. Mozarta uplynulo právě 250 let

28-01-2006

27. ledna si celý svět připomněl 250. výročí narození jednoho z nejslavnějších hudebních skladatelů - Wolfganga Amadea Mozarta. Radio Praha připravilo pro své posluchače pořad, který alespoň v krátkosti mapuje život tohoto hudebního génia i jeho vztah k Praze.

 W. A. Mozart jako dítě W. A. Mozart jako dítě Slova "moji Pražané mi rozumějí" Mozart zřejmě nikdy neřekl. Stejně tak neplatí ani jiné mýty, které se kolem osoby Wolfganga Amadea nakupily. O jeho skutečném životě nejvíc vypovídají jeho vlastní dopisy:

"Nejdražší maminko!
Mé srdce překypuje radostí, protože mi cesta tak vesele ubíhá, protože je tak teplo a protože náš kočí je správný chlapík, který jede tak rychle, jak jen to dovolí silnice. Cestu již tatínek mamince asi popsal, píši mamince jen proto, abych ukázal, že vím, co se sluší, a že jsem v nejhlubší úctě její věrný syn,"

napsal v prosinci roku 1769 třináctiletý Wolfgang své matce Anně do Salcburku. Právě tam se 27. ledna 1756 v rodině dvorního hudebníka Leopolda narodil. Ze sedmi dětí manželů Mozartových přežily jen dvě - Wolfgangova o čtyři roky starší sestra Marie Anna a on sám. Mozart už jako šestiletý koncertoval před císařským dvorem ve Vídni, na jaře 1764 hrály Mozartovy děti pro královskou rodinu v Anglii. Kamkoli Wolfgang přijel, považovali ho jeho posluchači za hudebního génia a zahrnovali ho obdivem, uznáním i - dárky: otec Leopold se po návratu z jedné cest svým hostům v Salcburku chlubil vitrínou, kde kromě sedmi tisíc zlatek byl nejméně tucet hodinek a dva tucty dóziček na šňupavý tabák.

Vůbec prvním Mozartovým životopiscem byl Čech, Mozartův současník František Němeček. Svůj Život c. k. kapelníka W. A. Mozarta napsal roku 1798, pouhých sedm let po Mozartově smrti. Pražský profesor, literární kritik a vzdělaný hudebník znal Mozarta osobně, nějaký čas dokonce pečoval o jeho děti. Od Němečka máme také Mozartův popis:

W. A. Mozart se svými rodičiW. A. Mozart se svými rodiči "Tělesný vzhled tohoto neobyčejného člověka neměl do sebe nic význačného; byl malý a jeho obličej s výjimkou jeho velikého ohnivého oka neprozrazoval velikost jeho genia. ... Jeho vnější nevzhlednost, jeho malý tělesný vzrůst pocházel z jeho předčasného duševního namáhání a z nedostatku volného pohybu v době dětství. Zplodili ho sice krásní rodiče a byl též krásným dítětem; ale od šestého roku svého života byl odkázán na sedavý způsob života, vždyť v té době začal již psát. Poněvadž Mozart, jak je známo, hrával a komponoval nejraději v noci a práce byla často naléhavá, může si každý představit, jak velice tím trpělo jeho tělo. ... Ale v tomto nevzhledném těle dlel umělecký génius, jak ho jen zřídka propůjčila příroda svým miláčkům."

"Jsem ještě živ a také hodně veselý. Dnes jsem dostal zálusk projet se na oslu; v Itálii je to zvykem a tak jsem si řekl, že to také zkusím,"

psal v roce 1770 čtrnáctiletý Wolfgang své sestře z Bologne. K cestě do Itálie se kromě jízdy na oslu pojí i důkaz o Mozartově výjimečném hudebním nadání. V roce 1828 o tom v Zevrubné a doložené biografii Wolfganga Amadea Mozarta píše pražský hudební publicista Johann Aloys Schlosser:

"V prosinci roku 1769 nastoupil otec se synem cestu do Itálie. O velikonočním týdnu přibyli do Říma a ve středu se odebrali do Sixtinské kaple, aby si poslechli slavné dvousborové Miserere Gregoria Allegriho. Poněvadž papežským hudebníkům bylo pod trestem exkomunikace zakázáno opisování této hudby, předsevzal si Wolfgang, že ji doma přepíše zpaměti. Učinil tak a svůj rukopis si vzal s sebou na Velký pátek do kaple, kde se toto Miserere znovu zpívalo, aby v něm, ukrytém v klobouku, provedl ještě nějaké opravy. Byl přitom zpozorován, co se rozneslo dále, a v Římě to vzbudilo všeobecnou pozornost. Všichni naléhali, aby to, co zapsal, zazpíval na některé akademii u klavíru. Později se ukázalo že Mozartův zápis se od originálu nelišil ani v jediné notě."

Hieronymus ColloredoHieronymus Colloredo Po Itálii čekaly Mozarta další cesty. Vystoupení před panovnickými dvory, zakázky od císařovny i předních šlechticů a vyprodané koncerty mu přinášely věhlas a slávu. Ve svých dvaceti letech byl uznávaným skladatelem a hudebním virtuosem. V rodném Salcburku mu však mezinárodní renomé nebylo mnoho platné, vztah s jeho zaměstnavatelem, arcibiskupem Hieronymem Colloredem byl stále napjatější. V roce 1777 mu Mozart psal poníženou žádost o propuštění ze služby:

Vaše Knížecí Milosti,
Nejdůstojnější Kníže Sv. Říše Římské,
Nejmilostivější vladaři a Pane, Pane
Nemohu obtěžovat Vaši Knížecí Milost atd. obšírným vylíčením našeho truchlivého postavení: můj otec je na svou čest a svědomí a podle pravdy co nejponíženěji naznačil v prosebném listě Vaší Knížecí Milosti, podaném 14. března tohoto roku. Již v červnu otec znovu co nejponíženěji požádal Vaši Knížecí Milost, aby nám milostivě povolila několikaměsíční cestu, kterou bychom si opět poněkud přilepšili. ... Avšak Vaše Knížecí milost mu žádost odmítla a vyjádřila se milostivě, že mohu jeti sám, jelikož stejně vykonávám jen poloviční službu. ... Vaše Knížecí Milost mi proto milostivě dovolí, abych co nejponíženěji Vaši Milost poprosil o propuštění ze služby.
...
Nejponíženější a nejposlušnější
Wolfgang Amade Mozart

V roce 1777 se Mozart vydal se svou matkou do Paříže, cestou se ale zdržel v Mannheimu. Poznal tu totiž rodinu Weberových a především jednu z jejich dcer, nadanou operní zpěvačku Aloisii. Wolfgang byl dokonce připraven hodit kvůli slečně Weberové za hlavu svou skvělou kariéru:

"...Mám tuto utlačovanou rodinu tak rád, že si nepřeji nic toužebněji, než učinit ji šťastnou; a to se mi snad podaří. Radím jim, aby jeli do Itálie. Ručím svým životem, že její zpěv mi nezpůsobí hanbu. Získala již za ten krátký čas ode mne mnoho, a co teprve získá do té doby! Ani z její hry nemám strach,"

Anna MozartováAnna Mozartová psal otci. Tomu se ale Wolfgangovy plány na cestu do Itálie vůbec nelíbily a důrazně mu dal najevo, že by měl pokračovat v cestě do Paříže. Wolfgang se podrobil a už v květnu odtud otci píše, že vyučuje vévodské dcery hudební kompozici a za svá vystoupení ve šlechtických domech dostává zlaté hodinky. Královým oblíbencem je však Maestro Gluck a kouzlo geniálního dítěte, které platilo ještě při poslední Mozartově návštěvě Paříže, tentokrát vyprchalo. Navíc tu těžce onemocněla Mozartova matka:

"Monsieur mon tres cher pere!
Musím Vám oznámit velmi nemilou a smutnou zprávu, která zavinila také, že jsem neodpověděl dříve na Váš poslední dopis. - Má drahá matka je těžce nemocna - dala si podle svého zvyku pustit žilou. Ulevilo se jí, avšak několik dnů nato začala si naříkati na mrazení a horečku, dostala průjem a bolení hlavy. Je velmi slabá a blouzní, všichni mne utěšují, ale nedoufám příliš..."

píše Mozart otci 3. července 1778. Následující noc Anna Mozartová zemřela. Wolfgang se z Paříže vrací s hlavou plnou rebelantských myšlenek - už za rok tu měla vypuknout revoluce. Místo do Salcburku jel do Vídně, kde se v roce 1780 naplno ujal vlády Josef II. Do sídelního města se narychlo vypravil i salcburský arcibiskup Colloredo - a s ním musel jet i člen jeho dvorní kapely Wolfgang Amadeus. Mozart je v arcibiskupských službách stále nespokojenější. V květnu 1781 konflikt s Colloredem vyvrcholil:

"Jsem ještě vzteky bez sebe! ... Má trpělivost byla tak dlouho zkoušena, konečně mne přece jen opustila. Nemám již to neštěstí být v salcburských službách. Dnes byl pro mne šťastný den! Již dvakrát mi řekl do očí ten - nevím ani, jak ho pojmenovat - ty největší drzosti a sprostoty, o nichž jsem Vám, tatínku, nechtěl psát, jen abych Vás ušetřil. ... Nazval mne klukem, darebným chlapem, řekl mi, abych táhl, ... ó, nechtěl bych Vám všechno vypsat! Konečně, jelikož mi krev již příliš vřela, řekl jsem: quot;Není tedy Vaše Milost se mnou spokojena?" - "Cože, on mi chce vyhrožovat, on blbče! - Tam jsou dveře, podíval se, nechci již nic mít s takovým ničemným klukem!" - Konečně jsem řek: "A já s vámi už také ne." -

Konstance WeberováKonstance Weberová Mozart se rozhodl, že ve Vídni zůstane. Bylo mu šestadvacet let, na svém kontě měl 350 skladeb, byl skvělým dirigentem i klavíristou, ve městě se koncertovalo téměř denně. Na objednávku císaře skládal operu Únos ze serailu. A otce začal opatrně připravovat na to, že se chce oženit.

"Nejdražší tatínku! Ó, jak rád bych Vám byl již dávno odhalil své nitro; ale obával jsem se Vaší výtky, že myslím na něco takového v nevhodný čas. Prosím Vás však, můj nejdražší, nejmilejší otče, vyslechněte mne! Má povaha tíhne spíše k životu klidnému a domáckému než k hýření. Já, jenž od dětství nebyl zvyklý starati se o své věci, totiž o prádlo, šatstvo a podobně - nedovedu si představiti nic rozumnějšího, než se oženit. Nyní však, kdo je předmětem mé lásky? Ano, jedna z Weberových - ta prostřední, totiž moje dobrá, milá Konstance. Je ta nejhodnější, nejdobrosrdečnější, neobratnější, jedním slovem nejlepší z nich. Není ošklivá, ale také ne víc než hezká. Není zvlášť chytrá, ale má dost zdravého rozumu, aby zastala dobře své povinnosti jako žena a matka. Nemohlo by se říct, že si libuje v nádheře. A většinu toho, co žena potřebuje, dělá si sama, a češe se také každý den sama. Rozumí domácnosti, má nejlepší srdce na světě - miluji ji z celého srdce a ona mne také - řekněte mi, mohl-li bych najít lepší ženu? ... Mějte tedy soucit se svým synem."

Otec nebyl Konstancí Weberovou nijak nadšen. I napětí v rodině Weberových roste. Situace se zkomplikovala, když spolu Wolfgang s Konstancí začali žít, aniž byli oddáni. Matka Weberová chce dokonce svou dceru nechat odvést z Mozartova bytu policií. Navíc svolení Mozartova otce k svatbě stále nepřichází. Wolfgang je zoufalý a nakonec se s Konstancí nechá oddat tajně. Leopoldův dopis se souhlasem přichází den po jejich svatbě.

W. A. MozartW. A. Mozart "Každý, kdo vstoupí lehkomyslně do manželství, věří, že je to jediný lék na všechny bolesti. Totéž platilo o ubohém Wolfgangovi. Chtěl mít domov, stálé zaměstnání, pocit stability až do konce života a pevně věřil, že místo, které by odpovídalo jeho nadání, na něj čeká za prvním rohem. Bývaly doby, kdy nebyl chudý, ale jeho přirozená a všestranná lehkomyslnost mu zabraňovala uložit si hotové peníze. ... Za devět let manželství byla Konstance šest let těhotná nebo v šestinedělí. Osm let zápasili s úvěry, dobou splatnosti, s výhrůžkami, aukcemi, s lichváři a nejčastěji se zastavárnami. Konstanci se často zazlívá, že většinu těch nepříjemností způsobila ona. Je pravda, že byla špatnou a nepraktickou hospodyní, nebylo to však o nic horší než způsob, jímž Wolfgang zacházel s penězi,"

napsala o Wolfgangově manželství americká spisovatelka a blízká přítelkyně Jana Masaryka Marcia Davenportová. Ve své knize "Mozart" z roku 1932, pro kterou sbírala materiál i v Československu, svým hodnocením Konstanci Mozartové spíš ublížila - zopakovala ale jen vcelku rozšířené mínění, podle něhož byla Konstance lehkomyslná a sobecká žena. V její prospěch ovšem hovoří to, že po Mozartově smrti dokázala postupně splatit veškeré jeho dluhy, celých tři tisíce zlatých. Finanční problémy manželství Mozartových provázely zvláště v posledních letech. Mozart se je snažil řešit půjčkami. Opakovaně psal například příteli, svobodnému zednáři Michaelu Puchbergovi:

Foto: www.czechtourism.comFoto: www.czechtourism.com "Ctihodný řádový bratře, nejmilejší, nejlepší příteli! Z přesvědčení, že jste mým dobrým přítelem a že mne znáte jako poctivého člověka, odhodlávám se otevříti Vám své srdce a poprosit Vás o toto: Kdybyste mohl být tak laskav a vypomoci mi na rok či na dva tisícem nebo dvěma tisíci zlatými na patřičný úrok, pomohl byste mi z nesnází. - Prokážete-li mi tuto laskavost, pak mohu za prvé zaplatit včas nutná vydání, a za druhé mohu s bezstarostnější myslí a bez obav pracovati a tím také více vydělávati. Přijměte můj dopis jako skutečný důkaz mé důvěry k Vám a zůstaňte vždy mým přítelem a bratrem, stejně jako jím zůstane až do hrobu Váš věrný, upřímný přítel a bratr W. A. Mozart P.S. Kdypak si zase u Vás trochu zahrajeme? - Napsal jsem nové trio!"

Jedním ze světlých bodů tohoto období byly Mozartovy cesty do Prahy. Operu Figarova svatba, kterou v roce 1786 napsal pro Vídeň, přijalo vídeňské publikum vcelku chladně, zato Pražané z ní byli nadšeni. V lednu 1787 už byl Mozart na cestě do Prahy. Gottfriedu, svobodnému pánu Jaquinovi ve Vídni o tom referoval:

"Nejmilejší příteli!
Konečně nalézám chvilku, kdy Vám mohu napsat. Hned po našem příjezdu do Prahy měli jsme o překot co dělat. Starý hrabě Thun nás poctil hudbou, která trvala skoro půl druhé hodiny. V šest hodin jel jsem s hrabětem Kanalem na tak zvaný breifeldovský ples, kde se scházívá výkvět pražských dívek. Netančil jsem, protože jsem byl příliš unaven, a nekoketoval jsem ze své vrozené blbosti. Přihlížel jsem však s potěšením, jak všichni ti lidé radostně poskakovali při hudbě mého Figara, upravené v samé čtverylky a německé tance. Neboť zde mluví všichni jen o Figarovi, všichni hrají, troubí, zpívají a hvízdají jen Figara. Nikdo nechodí na jinou operu než na Figara a věčně Figara, jistě velká čest pro mne."

S Mozartovými pobyty v Praze je, jak uvádí Jan Wenig v publikaci Co vyprávěly staré pražské domy, spojena především smíchovská Bertramka:

"Do Bertramky přijel Mozart v kočáře, pozván svými hostiteli, klavíristou a skladatelem Františkem Xaverem Duškem, trochu zahořklým šestapadesátníkem, a jeho půvabnou, skoro o čtvrtstoletí mladší chotí a žákyní Josefinou. Dušek byl ochoten věřit v jejich čistě umělecké přátelství. A dovedl promíjet. Říkalo se o něm v Praze, že svoje parohy nosí s nesmírnou důstojností. - Mne nejvíce zajímalo vše, co se na Bertramce vztahovalo ke zrodu opery Don Giovanni a její jedinečné ouvertury. Složil ji Mozart skutečně až v noci před premiérou? Byla to prý paní Josefina, která přinutila skladatele, aby ouverturu dokončil. Zavřela prý ho totiž do zahradního pavilonu s podmínkou, že ho odtamtud vysvobodí, teprve až bude dílo hotovo. Aby nestrádal, podávali mu tam prý přátelé na holi vše, co potřeboval ke zdařilé práci, jídlo a pití a dokonce nádobu, o níž se v dobré společnosti nemluví. Ale toto rozpustilé vyprávění těžko obstojí před skutečností. Hudební historici, bořitelé romantických legend, si totiž zjistili z meteorologických záznamů na klementinské observatoři, že říjen 1787 byl neobyčejně studený, takže teplomilný Mozart by podmínku krásné Josefiny sotva mohl přijmout."

Zdaleka ne se vším v Praze byl však Mozart spokojen. Ačkoliv právě zde měl světovou premiéru jeho Don Giovanni a dočkal se tu velkého úspěchu, Mozart před jeho uvedením v tehdejším Nosticově divadle psal Gottfriedovi:

Foto: ČTKFoto: ČTK "Nejmilejší příteli!
Myslíte si asi, že teď můj Don Giovanni již byl proveden - ale mýlíte se trochu. Především není pražský divadelní soubor tak zdatný jako vídeňský, aby v tak krátkém čase nastudoval takovou operu. Za druhé bylo při mém příjezdu tak málo připraveno, že by bylo zhola nemožné, aby byla opera provedena Protože je soubor malý, žije impresário ve stálém strachu a musí své lidi co možná šetřit. Proto zde jde všechno na tak dlouhé lokte, že herci z lenosti nechtějí studovat ve dnech, kdy se hraje opera, a ředitel ze strachu a bázně je k tomu nechce přinutit. Příští pondělí, 29., bude opera poprvé provedena. Hned druhý den Vám o tom podám zprávu. Váš pravý přítel a sluha W. A. Mozart"

Jakkoli je život Wolfganga Amadea Mozarta plný nejrůznějších mýtů či dobových anekdot, největší legenda bezesporu obestírá poslední dny jeho života. Píše o tom i jeho první životopisec František Němeček:

"Historie jeho posledního díla, zádušní mše, je právě tak tajuplná jako podivná. Krátce před korunovační dobou císaře Leopolda, než ještě byl Mozart vyzván, aby se odebral do Prahy, byl mu odevzdán neznámým poslem nepodepsaný dopis, který obsahoval kromě několika lichotivých vět dotaz, zda by Mozart chtěl napsat zádušní mši. Ten odpověděl neznámému tazateli, že rekviem za určitou odměnu napíše. Zakrátko objevil se týž posel znovu, přinesl nejen žádanou odměnu, nýbrž i slib, že obdrží při odevzdání díla značný přídavek. Ať ale vůbec neusiluje zvědět, kdo si je objednal, poněvadž by to bylo určitě marné. Zatím obdržel Mozart čestný a výhodný úkol napsat vážnou operu pro pražskou korunovaci císaře Leopolda. Již v Praze Mozart churavěl; jeho pleť byla bledá a výraz smutný, ačkoli přece jen často ještě projevoval se jeho živý humor ve společnosti jeho přátel veselými žerty. Po svém návratu do Vídně pustil se ihned do své zádušní mše a pracoval na ní velmi usilovně a s živým zájmem. Ale jeho nevolnosti zřejmě přibývalo, co ho uvádělo v chmurnou těžkomyslnost. ... V den své smrti dal si Mozart donésti partituru ke svému loži. "Neříkal jsem to od začátku, že píši toto rekviem pro sebe?" prohlížel si ještě jednou celek pozorně zvlhlýma očima. Hned po jeho smrti hlásil se posel, žádal dílo, tak jak bylo nedokončeno, a dostal je. Od onoho okamžiku nikdy již ho vdova nespatřila a nedověděla se sebemenší zprávy ani o této zádušní mši, ani o tom, kdo si ji objednal."

Mozart zemřel ve Vídni 5. prosince 1791, ve věku necelých šestatřiceti let. Dnes víme, že Rekviem na žádost Konstance Mozartové dokončil jeho žák a rodinný přítel Franz Süssmayer. Víme i to, kdo si skladbu objednal: byl to hrabě Franz Walsegg, sám amatérský hudebník, který chtěl zádušní mši za svou manželku vydávat za vlastní dílo. Není také pravda, že Mozart skončil v hromadném hrobě chudiny. Konstance se jen rozhodla pro "nanejvýš úsporný" pohřeb třetí třídy za devět zlatek, kdy byly jednom hrobě uloženy čtyři osoby. Rekviem zaznělo v Praze krátce po Mozartově smrti - zádušní mše se tu prý účastnily až čtyři tisíce lidí.

28-01-2006