Paulina Bren: Za normalizace člověk musel kolaborovat, jenom aby mohl vůbec přežít

24-07-2019

Historička Paulina Bren ve své knize „Zelinář a jeho televize“ nabízí nové pohledy na různé aspekty života v období normalizace v Československu. Zabývá se mimo jiné tím, jak se komunistické myšlenky šířily prostřednictvím televizních seriálů v době, kdy se většina českého národa uzavřela sama do sebe. Konkrétně zmiňuje scénáristu Jaroslava Dietla, který vytvořil některé z nejpopulárnějších seriálů té doby.

Paulina Bren / Pavlína Břeňová, foto:  Ian WilloughbyPaulina Bren / Pavlína Břeňová, foto: Ian WilloughbyS paní Bren, která se narodila jako Pavlína Břeňová v Brně, jsme se setkali v New Yorku. Nejprve mi pověděla o tom, jak její rodina emigrovala z Československa, když ona byla pouhé novorozeně.

Zdena Zábranská, foto: ČTZdena Zábranská, foto: ČT „Moji rodiče odešli se mnou a s mojí sestrou v září 1969, jenom pár týdnů před tím, než byly uzavřeny hranice. V té době samozřejmě potřebovali výjezdní doložku a pozvání. Matka proto napsala svojí kamarádce, básnířce Zdeně Zábranské. Ona byla se svým mužem zrovna v Paříži a dopis dostala bezprostředně před odjezdem zpátky do Prahy. Zdena pak rychle napsala dopis, ve kterém předstírala, že je nějaká Francouzka bydlící v Paříži. Pozvání ovšem bylo jenom pro ni a pro mého otce, nikoli pro mě a mou sestru, takže nás tam matka rychle dopsala. Tak jsme tedy obdrželi výjezdní doložku. Bylo to už rok po invazi, takže v té době se už Československo od Západu odstřihlo. Brněnský Hotel International ale pořád dostával západní noviny. Otec tam šel a v London Times uviděl inzerát na místo počítačového programátora, což byla tenkrát docela specialita. Napsal dopis, a i když odpověď nedostal, stejně se rozhodl, že bychom měli jet. Rodiče vyjeli tedy se dvěma děti, dvěma kufry a se sto dolary. Museli předstírat, že jedou na dovolenou. Za tři týdny poté došlo k uzavření hranic.“

Ve své knize „Zelinář a jeho televize“ píšete, jak jste se na konci 80. let ocitla v Praze na Letenské pláni na místě, kde předtím stála socha Stalina. Jak jste se tam dostala a co jste tam našla?

Hotel International v Brně, foto: StavoprojektHotel International v Brně, foto: Stavoprojekt „Byla jsem tam v roce 1987 jako čerstvá absolventka Wesleyan University tady v USA. Z Anglie jsme totiž emigrovali do Spojených států. Strašně jsem se chtěla podívat do Prahy a nemohla jsem najít způsob, jak to udělat. Nakonec jsem prostě přijela na turistické vízum. Když jsem v Londýně čekala na vízum, rozhodla jsem se levně přespat v katolickém centru Velehrad, kam jsem se jako malá chodila každou neděli učit správně vyslovit písmeno ř. Bylo to takové bizarní, protože jsem tam potkala umělce Petra Petra, který z Prahy zrovna utekl. Představil mě všem svým uměleckým přátelům a ti mi během měsíce, co jsem v Praze byla, pomohli získat zajímavý pohled na Prahu. Jeden z těch umělců byl jeskyňář a spolu s dalším se rozhodli, že by bylo vtipné vzít mě do podzemí „pod Stalinem“. Bylo to samozřejmě zcela nelegální, ale oni tam nebyli poprvé a věděli, co dělají. Šli jsme uprostřed noci a bylo to docela strašidelné. Z nějakého důvodu tam byla obrovská hromada bot, což samozřejmě připomíná holokaust. Nevím, proč tam ta hromada byla, ale každopádně se mnou tato vzpomínka dlouho zůstala.“

Hlavní téma vaší knihy je normalizační období v Československu. Já jsem si vždycky říkal, že normalizace je velice pozoruhodné slovo. Kdo tento termín vymyslel, nebo kdy se začal používat?

„Je to pozoruhodné slovo. Poprvé bylo použito, když se Dubček vrátil ze zajetí v Moskvě, týden po invazi. Měl proslov v Československém rozhlase, kde vysvětlil, že se dohodli na rychlé normalizaci situace. Stal se z toho tak oficiální termín. Po roce 1989 tvrdil Husák, že s nápadem normalizace nepřišel, přišli s ním prý všichni. Co jiného mohli totiž dělat, když byly v Československu tisícovky sovětských vojáků. Líbí se mi na tom ten český smysl pro absurditu. Jak jinak nazvat abnormalitu poměrů v té době než normalizace?“

Alexander Dubček, foto: YouTubeAlexander Dubček, foto: YouTube Ve vaší knize jsem našel jeden údaj, který mi přišel naprosto k neuvěření. Nikdy jsem předtím neslyšel, že na začátku normalizace bylo prověřeno zhruba milión a půl členů komunistické strany 250tisícovým výborem. Za jakým účelem se konaly tyto prověrky?

„Ano je to doopravdy velice divné. Myslím si ale, že to bylo pro normalizaci klíčové. Sověti původně doufali, že po invazi jednoduše zavedou nový režim. Zjistili ale, že to je nemožné a nechali Dubčeka u moci až do dubna 1969. Pak přišel Husák a v létě začaly čistky. Na začátku byly zaměřené na veřejné osobnosti Pražského jara. Ale pak byly nařízené doslova v každém podniku. Všichni dostali dotazník, na který museli odpovědět a mimo jiné napsat, jestli souhlasí nebo nesouhlasí s invazí. Svým způsobem to byla přísaha věrnosti. Ze všech to udělalo signatáře normalizace, a to je podle mě důležitou částí kolaborace po roce 1968, i když kolaborace je pro to možná moc silné slovo.“

Pro ty, kteří nepochopili narážku, kdo je ten zelinář v názvu vaší knihy?

„Zelinář je samozřejmě zelinář, kterého zmiňuje Václav Havel ve své skvělé eseji Moc bezmocných. Já tuto Havlovu úvahu o zelináři tak trochu dávám do kontrastu s tím typem všedního občana, kterého ztvárňuje Jaroslav Dietl ve svých seriálech. Postava Jaroslava Dietla byla bohužel svým způsobem blíže k pravdě. Havel popisoval zelináře v souvislosti s takovým širokým spektrem kolaborace, které vyžadovala normalizace. Chtěl, aby se zelinář proti nařízení ohradil. Podle mě to ale bylo často složitější, než si Havel uvědomoval.“

Existovaly podle Vás jediné dvě možnosti - normalizaci a vládu jedné strany přijmout, nebo se stát disidentem?

Zelinář a jeho televize / The Greengrocer and His Television, foto: ACADEMIAZelinář a jeho televize / The Greengrocer and His Television, foto: ACADEMIA „Myslím si, že ne. To bylo součástí problému a byl to důvod, proč měl nakonec Havel, Charta 77 a další disidenti takový ohlas tady na Západě. Moje kniha se také zabývá tím, proč měli tak malý ohlas mezi běžnými občany v Československu. Charta 77 byla taková jednoznačná opozice, zatímco normalizace v 70. a 80. letech byla o šedé zóně. V polovině 80. let se vedl v Chartě 77 velký spor mezi mladými signatáři, kteří nepocházeli z Prahy, a pražskou základnou, se kterou nesouhlasili. Mladí měli jiné zájmy, vášně a nápady, a právě oni chtěl vytvořit jiný typ opozice.“

Myslím si, že takovým symptomem normalizace byl konzum. Jak se dá tento aspekt srovnat s obecným dojmem o komunismu jako o době nedostatku?

„Myslím si, že pokud máte na konzum velice málo, tím více jste ovlivněn konzumem. Protože ať už vyhledáváte něco tak nezbytného, jako je toaletní papír, nebo něco tak přitažlivého, jako byly v 80. letech kazeťáky nebo kalkulačky, tak se to na vašich každodenních zvyklostech podepíše. Změní to váš pohled a perspektivu. Všechen důraz byl tehdy kladen na spotřebu, protože všeho bylo málo. Takže když začala Sametová revoluce, tak myšlenku, že budeme opět součástí Evropy, Západu mnozí ideově spojovali se spotřebou, s konzumem. To pak vedlo k četným zklamáním.“

Dále ve své knize mluvíte o roli, kterou za normalizace sehrála televize. Zkráceně, jaká to byla role?

Jaroslav Dietl, foto: ČTJaroslav Dietl, foto: ČT „V roce 1968 v průběhu Pražského jara největší roli hrálo stále rádio. Ale televize začínala získávat stále významnější roli. Když začala invaze a čistky, tak byla média klíčovými nástroji. Politická moc v zemi začala hned uvažovat, jak média použít. Uvědomovali si, že to je nezbytné. Dělali četné průzkumy, četli dopisy od občanů a zjistili, že podle statistik míň a míň lidí sleduje zprávy. Takže aby prosadili svou ideologii, vložili ji do zábavných pořadů. Televizní seriály byly pro tento účel zvláště užitečné. Jaroslav Dietl, slavný televizní autor, který byl velkým zastáncem Pražského jara, který sám musel na nějakou dobu odejít do ústraní, byl v 50. a 60. letech fascinovaný žánrem televizního seriálu. Dietl Československou televizi tak trochu přesvědčil, aby ho nechala psát seriály. Byly velice populární a také byly perfektním prostředkem pro režim. Ten je využíval, aby zdánlivě nepolitickým způsobem začal diskuzi o zásadních problémech a aby ukázal, že problémy řeší. Řeší problémy s byty, s matkami samoživitelkami, s nefungujícím zdravotnickým systémem. Snímky ukazovaly dobré, hodné a konstruktivní komunisty, kteří vše vyřeší, chápou své chyby, jsou schopni věci změnit a dostat Československo zpátky na správnou cestu.“

Také se zmiňujete o lidech, kteří po roce 1968 Československo opustili, poté se vrátili a v některých případech se objevili v televizi, kde vysvětlovali, co udělali špatně.

„Ano, je to tak. Nebylo jich zas tak mnoho, ale objevily se výzvy k emigrantům, k lidem jako byli moji rodiče. Byla jim nabízena amnestie a někteří lidé se vrátili. Je totiž těžké žít v cizí zemi bez znalosti tamějšího jazyka, bez kontaktů, přátel, rodiny, peněz, kulturních znalostí. Přirozeně byl tedy návrat s amnestií přitažlivý. Na oplátku dělali rozhovory, někdy už na letišti, ve kterých vysvětlovali, proč je Západ špatný. Takový typ příběhu pak mohl být prezentován jako příběh dobrého života za socialismu, který sice nemohl nabídnout tolik konzumního zboží jako na Západě, ale který mohl nabídnout jiné věci, dobrý život v socialismu. Ten znamenal, že například nebudete muset tvrdě pracovat a budete mít spoustu času na své přátele, zájmy a společenský život. Toto nabízel socialismus.“

Dalo by se obecně zhodnotit, jak je normalizace vnímaná dnes?

Nemocnice na kraji města (1977), TV seriál podle scénáře Jaroslava Dietla, foto: ČTNemocnice na kraji města (1977), TV seriál podle scénáře Jaroslava Dietla, foto: ČT „Nevím, jestli mohu na toto téma mluvit. Musím ale říct, že je to šokující… Určitě jste viděl články v novinách a rozhovory na ulicích, kde se lidí ptají: Kdo to byl Husák? Kdo to byl Dubček? Co se stalo v roce 1968? Je šokující, že někteří nevědí. Takže si myslím, že pravá otázka je, kolik Čechů přemýšlí o minulosti? Jsou si vědomi velmi dlouhého období komunismu, které mělo různé varianty, 50. leta oproti 60. létům oproti 70. a 80. létům normalizace? To je otázka, která souvisí se zapomínáním.“

Takže se dá říci, že normalizace byla v porovnání s jinými období komunismu méně dramatická?

„Určitě. Tady platí fráze o „banalitě zla“. Řekla bych, že normalizace je velice banální v mnoha směrech. Ale zároveň je to poučné. Když se podíváme na období extrémního autoritářství, v souvislosti s komunismem mám na mysli stalinismus, tak je lehčí odporovat. Nebo se alespoň představit jako odpůrce stalinismu. Normalizace je mnohem více poučná. Jde o mírnou formu autoritářství, mírnější politickou ideologii. Lidé mohou s těmito politickým režimy mnohem snáze koexistovat a přežívat – a to je právě ta otázka. Proto je důležité, aby se to období připomínalo.“

Podle vás by tedy nebylo na místě nějakým způsobem lidi odsuzovat za to, že v té době „kolaborovali“?

„Jistě. Za normalizace šlo o velice široké spektrum kolaborace. Aby člověk mohl jenom existovat a fungovat, tak jste v tom spektru někde museli být. A pak samozřejmě, když jste byli v Praze, tak bylo daleko snazší protestovat, než když jste byl například učitel ze Zlína. Jestli jste byli v Praze a relativně slavní, tak váš hlas mohl být slyšet na Západě. Myslím si, že to je také třeba mít na paměti.“

24-07-2019