14-05-2006

Úvodník ve Zpravodaji českých krajanů v Belgii se zamýšlí nad tím, kam směřují krajanské spolky a proč se Češi žijící v zahraničí už nechtějí tolik scházet jako v době, kdy byli za minulého režimu ještě nazýváni emigranty. Setkávali se dřív častěji proto, že se nemohli vrátit zpět do vlasti a v cizině byli na sobě závislí? - ptá se jeho autorka. Je to snad internetem, satelitem nebo prostě jen nemají čas a natolik se sžili s belgickou kulturou, že už nemají chuť udržovat českou komunitu? - Pravdou bude asi ode všeho kousek, dodává. Krajanské spolky však nejsou nic přežilého. Internet ani satelit nemohou nahradit občasné utužení "kolektivu". Naše děti musí vědět, odkud přišly, musí slyšet češtinu i od jiných lidí, nežli jen od matky nebo otce, musí občas ochutnat domácí bábovku a rozumět tomu, co říká český Mikuláš. "Je nás pár slovek v cizí zemi, spojuje nás společná historie, kultura, humor ... byla by škoda ztratit se někde v kakofonii národů," píše se v úvodníku Zpravodaje Besedy v Belgii.

Internetový Zvěstník SKV Sokola Mnichov informuje o výstavě "Umělci, krejčí, diplomaté aneb Zapomenutí Češi v Mnichově", kterou tato sokolská organizace uspořádala letos na jaře v kulturním centru ASZ Altstadt. Jak těžké je zrekonstruovat život jedné generace krajanů, která žila v evropském velkoměstě před sto lety a která doposud žádnému odborníkovi nestála za ztrátu času, neboť byla "kvantitativně a kvalitativně zanedbatelná?" - stojí v článku o výstavě, která přibližuje stopadesátileté dějiny české komunity v bavorské metropoli. "V Mnichově se usazovali obyčejní lidé z Čech a Moravy, jejich komunita byla malá, ale ne bezvýznamná. Pro Čechy v zahraničí je typická asimilace, která ale není destruktivní ani sebezničující," uvedl při zahájení výstavy český konzul v Mnichově Jan Hloušek. V tomto smyslu je také výstava o historii Čechů v Mnichově hledáním vlastní identity českých krajanů v Německu, uzavírá Zvěstník mnichovského SKV Sokol.

Americké listy přinášejí vzpomínku na profesora Rudolfa Vrbu, který 26. března letošního roku zemřel ve věku 82 let v kanadském Vancouveru. Byl jedním z mála lidí, kterým se za války podařilo uprchnout z koncentračního tábora v Osvětimi a podat zprávu o nacistických továrnách na smrt. Jeho Osvětimské protokoly měly varovat mj. vedení židovských obcí v Maďarsku před transporty do vyhlazovacích táborů. Sám Vrba až do konce války bojoval proti Němcům jako partyzán, po válce stačil v Československu ještě dostudovat, v 50. letech však odešel do exilu. O své zkušenosti s nacismem i s kolaborací určité části Židů s Němci napsal knihu Nemohu prominout, která se dočkala vydání po celém světě. Vystoupil také jako znalec v řadě soudních řízení proti německým válečným zločincům. Takových lidí chodí po světě povážlivě málo a o to větší je naše ztráta, píší k úmrtí Rudolfa Vrby Americké listy.

 

14-05-2006