Z krajanského tisku

0:00
/
0:00

Nový domov se obsáhle hned v několika článcích věnuje znovuzavedení vízové povinnosti pro cesty českých občanů do Kanady.

Vladimír Lanny Rosický, který po dlouhých letech v Torontu nyní žije v české metropoli, z Prahy píše o mizerné náladě a klade otázky, jak může Česká republika bránit svým občanům v cestě do Kanady nebo do Tramtárie, jak může ovlivnit jejich chování v té Tramtárii a jak chce sama Kanada zabránit zneužívání azylové procedury.

Další dva autoři se ale ohrazují proti kritice kanadského rozhodnutí, která podle nich převažuje v českém tisku. Jiří Grosman připouští, že kanadská imigrační politika je velice laxní, poukazuje ale na to, že vízová povinnost postihla také Mexiko, které je jedním z nejdůležitějších obchodních partnerů Kanady a způsobí mnohem větší potíže v obchodních, akademických i kulturních vztazích obou zemí, než vůči Česku. Přesto o tom mexické listy sice informují, ale nikoliv palcovými titulky na prvních stranách, a berou to jako politickou nutnost, nikoliv jako pomyslnou touhu Kanady se Mexiku mstít, což je ale Grosmanův pocit z četby českého tisku. Víza k cestě do Kanady potřebuje velká většina států světa a osvobození od nich je privilegium, které může Kanada odstranit, kdykoliv uzná za vhodné, užitečné či potřebné. Třeba když místo turistů jsou letadla plná lidí, zneužívajících štědrého - a v mnohém naivního až hloupoučkého - systému jedné z nejlepších zemí světa, píše Jiří Grosman v Novém domově.

A Jan Sammer z Czech Coordinating Office tamtéž píše, že pokud se lidé kvůli vízům zlobí na Kanadu, je třeba jim připomenout mnohaleté porušování Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a opakované napomínání Výboru Spojených národů, který nad tímto paktem dozírá a který Česku vyčítá diskriminaci menšin, zejména Romů.


Neuvěřitelným pokladem soudobé historie našeho národa nazývá Čechoaustralan Knihovnu Libri prohibiti, sídlící na Senovážném náměstí v Praze, nedaleko Jindřišské věže. Na prvním místě ze všech pokladů archivu zakázaných knih vyzvedává kompletně svázaný Hlas domova, exilový list drahý srdcím Čechoaustralanů. Šéfredaktorka časopisu připomíná dramatickou cestu, kterou se tato kompletní unikátní sbírka dostala do zdejšího archivu, jak ji na stránkách listu již dříve popsal iniciátor jejího dodání, Miloš Ondrášek. Najít zde ale lze široké spektrum exilových časopisů, včetně legionářských listů, záznamů poúnorových exulantů z lodi do Austrálie, novin Pacific vydávaných od roku 1951 legendárním Čechoaustralanem Františkem Bejčkem, sbírky letáků z různých epoch, a pochopitelně samizdaty,


Vzpomínky na zpěváka Waldemara Matušku, který ve svém floridském domově zemřel koncem května, ještě přinášejí Americké listy i Montrealský věstník. V něm se Láďa Křivánek vrací do roku 1978, kdy se Matuška při zájezdu s Kamarády táborových ohňů do Nashville rozhodl udělat menší turné pro krajany v USA a Kanadě. Čs. sdružení v Montrealu ale odmítlo uspořádat koncert zpěváka z komunistického Československa, píše autor a poznamenává, že nevěděli, kdo Waldemar je. Proto sám Křivánek dal dohromady zájezd 60 lidí na koncert v Ottawě organizovaný Milošem Šuchmou. A přestože se při dalším zájezdu o pět let později již koncert v Montrealu konal, buď většina starousedlíků nevěděla, kdo Waldemar Matuška je, nebo ze zásady na "komunistického zpěváka" nepřišli. Pár stovek lidí se sešlo jen za pomoci návštěvníků z Ottawy. Postupem doby, kdy navíc Matuška zůstal v Americe, se však publikum měnilo a zájemců o Waldemara i v Montrealu přibývalo. A při jeho následujících koncertech koncem 80. let už docela zaplnili Victoria Hall, píše Montrealský věstník.

V Amerických listech zase Josef Skála vzpomíná, že málokdo věděl, jakým byl Matuška znalcem historie populární hudby. A proč se, jako většina exulantů, ani po listopadu 1989 Waldemar do staré vlasti už natrvalo nevrátil? „Nebyl to jenom jeho průdušky, ale i morálka, která mu umožňovala lépe dýchat v Americe,“ poznamenává autor.


Tábořiště v roce 1973
Melbournský Kvart při příležitosti 50 let tamního letoviska „Šumava“ přináší první část vzpomínek pamětníků. „Příběh melbournského Letoviska Šumava je především příběhem jihočeského katolického kněze Josefa Peksy,“ připomíná Aleš Nebeský. Peksa, který byl v roce 1958 jmenován knězem pro Čechy a Slováky v Melbourne. Podle pamětníků často mluvil o tom, že je potřeba vybudovat nějaké středisko, kde by se Češi a Slováci mohli kdykoliv a volně setkávat. „O vybudování Československého střediska uvažovali prý mnozí, nikomu se to do té doby nepodařilo. Navíc některé z organizací zanikly tak rychle, jako vznikly,“ poznamenává k tomu Melbournský Kvart. Až páter Peksa ale koupil d dalšími třemi krajany farmu v Belgrave, když ji však jeho společníci chtěli mít prostor jen pro zvané, vyplatil je a farmu otevřel jako středisko pro Čechoslováky, vzpomíná jedna z oněch čtyř původních zakladatelů Šumavy, Alena Semecká.


Dvě praktické informace generálního konzulátu v Sydney přináší časopis Čechoaustralan. Upozorňuje na volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, které proběhnou dne 9. a 10. října 2009 a nabízí základní informace na webových stránkách www.mzv.cz/sydney/, které by se měly postupně rozšiřovat a specifikovat. Generální konzulát čtenářům Čechoaustralana také oznamuje, že lidem perzekvovaným komunistickým režimem, odbojářům a pozůstalým po nich, kterým nevznikl nárok na příplatek k důchodu nebo na zvláštní příspěvek jen proto, že nepobírají důchod z českého důchodového pojištění, náleží od 1. července 2009 nárok na odškodnění. I k tomuto tématu je uveden webový informační zdroj na adrese www.mzv.cz/sydney/


Miroslav Dobrovodský
Satellite 1-416 oznamuje, že přesně měsíc před svými sedmdesátinami ve Washingtonu zemřel dlouholetý a nakonec i poslední ředitel československého a poté slovenského vysílání Hlasu Ameriky Miroslav Dobrovodský, z rozhlasových vln ovšem známý jako Miroslav Oravec. Tento respektovaný novinář, ale také textař, v začátcích své emigrace po srpnu 1968 působil nejprve v Radio Canada International v Montrealu, připomíná časopis, do něhož Dobrovodský také přispíval.